Čím hůř mi něco jde, tím víc se mi to líbí

„Buď to dělej pořádně, nebo to nedělej vůbec!“ Mnohým z nás rodiče vštípili tento životní postoj k jakékoli činnosti – k úkolům různého druhu, ale třeba i ke koníčkům. Není to ale tak, že ve skutečnosti je tohle ponaučení spíš omezující? Nezbavujeme jeho dodržováním sami sebe radosti z procesu jako takového, jakkoli můžeme předem tušit, že jeho výsledek nebude nic moc? O svůj příběh se s vámi podělí spisovatelka Christina Van Vuuren.

Vždycky jsem ráda psala. Ve čtvrté třídě jsem napsala pokračování „Nekonečného příběhu“, dětské knížky německého spisovatele Michaela Endeho ještě před tím, než ho vydal sám autor. Psala jsem pochmurné básně a sešit za sešitem jsem popisovala plány na svůj dospělý život.

Protože jsem tak ráda psala a vcelku mi to i šlo, rodiče všem říkali: „Naše Christina je spisovatelka.“ Vzhledem k tomu, že to tak bylo od mého poměrně útlého věku, zvykla jsem si tak o sobě také uvažovat. Je to něco víc než obyčejné „ráda píšu“ nebo „docela dobře píšu“. Povolání spisovatelky se pro mě stalo jednou ze základních součástí mojí identity.

Když jsem začala projevovat zájem o něco jiného, například o kaligrafii, kreslení, hru na kytaru, jízdu na skejtu nebo sledování ve stylu agentů FBI, rodiče mi připomínali, že to, co se mi zatím doopravdy dobře dařilo, bylo pouze psaní, takže bych se měla soustředit na ně. Myslím, že právě tehdy se mi ve vědomí pevně usadilo přesvědčení, že kvality, kterými člověk vládne (rozum, schopnosti), jsou mu zkrátka dány přírodou a nelze je změnit, takže musí pracovat s tím, čeho se mu dostalo. Úplně protichůdné a myslím, že také daleko zdravější je přesvědčení, že naprosto každou schopnost je možné v člověku rozvinout.



Můj otčím opakoval stále dokola jako kolovrátek: všechno, co má nějakou cenu dělat, je třeba dělat dobře. Slova samotná, pravda, nenáležejí jemu, ale Philipu Stanhopovi, čtvrtému hraběti ze Chesterfieldu, ale buď jak buď se mi pevně usadila v hlavě.

Meditovat špatně je stejně lepší než nemeditovat vůbec.

Pokračovala jsem v duchu této sebeutvrzující perfekcionistické mantry a ani jsem se nepokoušela pouštět se do něčeho, co jak se mi zdálo, by v mém případě nemělo zrovna dvakrát vynikající výsledky. A jestliže by výsledky nebyly vynikající, proč se do toho vůbec pouštět? Takže jsem spisovatelka, a ne pekařka, nejsem ani kytaristka a už vůbec ne výtvarnice. Spolu se zvýšenou úzkostností a bezprostřední souvislostí mezi mým výkonem, sebeúctou a sebevědomím mi to způsobilo nemálo trápení a bolesti. Vznikl jakýsi začarovaný kruh – nedovolovala jsem si pustit se do něčeho nového a zároveň jsem se trápila tím, že něco nového nezkouším.

Dnes už chápu, že tento způsob myšlení poškozoval můj psychický stav a bránil mi naplno se radovat ze života. Byla jsem si tenkrát jista, že platí, že pokud se až doteď u mě neprojevil talent k nějaké činnosti, už se také neprojeví, a nemá tedy smysl se o tu činnost vůbec pokoušet. Všechno bylo pevně omezeno rámcem spisovatelství.

Nebudu vás zatěžovat podrobným líčením toho, jak jsem celé roky pomarnila v téhle bažině a jak jsem se potom z té pasti trýznivě dostávala. Řeknu vám jenom, že dneska mám docela jinou mantru: všechno, co má nějakou cenu dělat, se dá v pohodě dělat i špatně. A je mi dokonale jedno co by na to řekl Stanhop Chesterfield čtvrtý. Tento přístup mi úplně proměnil život.

Víc už se nevyhýbám meditaci jenom proto, že prostě není v mých silách vydržet dvacet minut klidně sedět. Když vydržím pět, je to výborné, když jen dvě, taky dobré. Špatně meditovat je v každém případě lepší než nemeditovat vůbec.

Když se člověk dokáže rozloučit s perfekcionismem, získává schopnost radovat se.



Často teď sedávám na podlaze v obýváku a maluji různé abstrakce akrylovými barvami. Žádný výtvarný klenot jsem zatím nevytvořila. Jde mi to špatně, zato mi to báječně pomáhá relaxovat. Takový přístup jde uplatnit naprosto ke všemu.

Existuje něco, co si zakazujete byť i jen vyzkoušet, protože jste si jisti, že vám to nepůjde? Smím-li vám něco poradit, tak to konečně vyzkoušejte! Ať to třeba i dopadne hrozně. A i když ani časem to nebude vycházet líp, stejně to zkoušejte znovu a znovu. Možná, že jednou se vám něco podaří. A možná, že že vám to fakticky prostě nepůjde, ale to je jedno, důležité je, že vás to bude bavit a že si uvědomíte, že dokážete zkoušet nové věci. Ne jen jednu, ale i další. To je taky skvělá možnost, protože kdo kdy stanovil, že se po celý životu musíme věnovat jedné jediné věci?

To hlavní, co jsem si z celé téhle historie odnesla já, je jistota, že když se člověk dokáže rozžehnat s perfekcionismem, získává schopnost radovat se. Stejně jako dřív mě baví psát, ale víc už se nesnažím svou vlastní osobnost nacpat do vitrinky s nápisem „spisovatelka“. To slovo označuje, co dělám, ale ne to, co jsem.

Sledovat zločince a jezdit na skejtu jsem zatím nezačala, zato pravidelně kreslím, medituji, peču a zkouším cokoli nového, co se mi zalíbí a do čeho se mi chce. Když jsem si konečně dovolila nebýt dokonalá a něco nedokonale dělat, získala jsem pocit naplněnosti a uspokojení. Čím hůř mi něco jde, tím víc se mi to líbí. Netlačí mě žádná nutnost naučit se to dělat bezchybně. Hlavní je to prostě dělat.

Christina Van Vuuren