Dlouhá cesta k sobě

Na cestě k sobě samému je to hlavní neztratit se v někom jiném a nevnímat cizí symboly jako vlastní. Ono instinktivní cosi, co v sobě máme od narození až do smrti a co nás vede životem, nemusí z různých příčin získat patřičný tvar a podobu. „Přestaň se pokoušet být tím, kým jsi a a staň se jím,“ říká čínská moudrost. A skutečně – tím nejjednodušším způsobem jak někým být, je jím být. Jak snadné bylo tohle všechno v dětství, kdy jakýkoli obraz jsme ztělesnili přímo bleskově a role vojevůdce nebo lupiče, kterou jsme si zvolili, byla natolik autentická, že bylo opravdu těžké uvěřit, že není naše vlastní.

Být prostě tím, kým člověk být chce, to je tak strašně jednoduché a my si to tak dokonale pamatujeme a víme na základě vlastní zkušenosti. Jenomže jak strašlivě náročné to je, když dětská spontaneita a nespoutanost zhyne v houští rodičovských a společenských zákazů! Volný proud představ a jejich realizace, která nepotřebuje nic jiného než právě představivost a člověka samotného, jsou zrozeny plynulým vznikáním nevědomých impulsů při hledání svojí pravé spřízněnosti se světem v určitém bodu svobodného sebevyjádření. Tento proud energie je v mnohém blokován strachem ze smrti i života, hrůzou před poraněním a morem zotročujících falešných přesvědčení. Nevím, zda člověk vůbec může být sám sebou.

Tahle otázka je stejně tak složitá jako je zároveň prostá. Náš počátek a samotná naše základna jsou od počátku založeny na čímsi životě – mám na mysli matku a otce, jejichž pokračováním jsme a z nichž v doslovném smyslu vyrůstáme.



Je to semeno a půda, z níž začíná rostlinka vyrůstat. To, jaká vyroste, závisí krom jiného na jejím životním prostředí. Proto my všichni tak či onak, v té či oné míře, v sobě tohle neseme, ovlivňuje nás to a to všechno dohromady nás formuje, přičemž však zároveň dokážeme být jedineční a svobodní svou zvolenou cestou.

V tom čase, kdy se rodí touha po „převtělení“, snaha někým se stát, vzniká jakási přechodná zóna, cosi jako oblast nenáležející ani k podvědomí ani k vědomí, místo, ve kterém se může odehrát zázrak.

Myslím, že je to právě pobyt v této přechodové oblasti, co nás dělá šťastnými v okamžiku, kdy si uvědomíme svoji svobodu v jejím pravém, živém projevu, který se nedá ani pochopit ani vyložit, a který je přese všechno závislý na naší vůli. Jak vybudovat cestu do této oblasti, jsme-li utiskováni rozbujelým egem anebo se nacházíme v moci neovládaných nevědomých impulsů, které nás postrkují do náruče archetypálních komplexů?

Je to dlouhá cesta labyrintem vlastní duše, cesta na místo, kde jak by se mohlo zdát, jsme zrovna teď byli. Procházeli jsme se, běhali a veselili a aniž bychom to postřehli, stále hlouběji a hlouběji jsme zabředali do labyrintu rodičovských zranění a sociálních komplexů. A když se pak octneme uprostřed labyrintu před zavřenými dveřmi, najednou si uvědomíme, že už nemůžeme být tím, kým chceme být a zmocňuje se nás strašlivá hrůza a hrozný hněv.



Jak najít cestu zpátky anebo jak získat někoho, kdo by nám přinesl klíč k těm záhadným dveřím do naší minulosti se všemi jejími tajemstvími a kouzlem? A tak stojíme vedle těch dveří, tlučeme do nich hlavou, voláme o pomoc a lovíme stejně zbloudivší poutníky jako jsme my sami, protože si myslíme, že jsou to spasitelé, kteří nám přinášejí klíče a odpovědi. Bojíme se být uprostřed labyrintu.

V okamžicích nesnesitelné bolesti zapojujeme anestézii fantazírování – jako kdyby tohle byl střed světa a my jsme se do něj konečně dostali, jako kdybychom byli nade všemi, jako kdybychom se spolehlivě ukryli i se svým bohatstvím a nikdo nás tu nedokáže najít, jako kdybychom my byli ti první a jediní.

Tato anestézie zabíjí naše city a dogmaty a stereotypy oslabuje naši mysl. Nakonec jsme tedy už natolik anestezováni, že ani necítíme bolest, když nám při posledním úderu hlavou do dveří praskne lebka. V tu chvíli nám připadá, že dveře se otevřely, ale nejsou to ty pravé. Jak se dostat ze středu labyrintu dveřmi?

Někdy je dobré zkusit neodstrkovat dveře směrem od sebe, ale naopak je k sobě přitáhnout. Možná nejsou úplně zavřené. Aby byl člověk sám sebou, musí sebou prostě být.

Maxim Stefanenko