„Pokud si během rozhovoru připadáte jako učitelka v mateřské školce, znamená to, že děláte všechno dobře.“
Pokud by na světě žili pouze rozumní a racionálně uvažující lidé, bylo by všechno mnohem jednodušší. Kolem nás však žijí nejrůznější typy osobností – mezi nimi i takové, které se ustavičně zlobí, jsou stále nespokojené a věčně vyvolávají konflikty. Prudké emoční reakce na různé, někdy i docela bezvýznamné podněty nejsou bohužel v mezilidském styku ničím výjimečným. Obvykle rychle vznikají, mají bouřlivý průběh, netrvají většinou příliš dlouho, zato jsou typické naprostým nedostatkem racionálního sebeovládání. A někdy má chování podobných lidí takovou razanci, že i ti nejvyrovnanější z nás ztrácejí sebevládu.
Člověku se ne vždycky podaří vyhnout se komunikaci s přehnaně emotivními typy lidí. Podobné nepříjemné rozhovory se vyskytly a budou vyskytovat asi v životě každého člověka. Existují nicméně způsoby, jak takovou komunikaci učinit snesitelnější, méně bolestivou a více konstruktivní.
Klinický psycholog doktor Albert J. Bernstein nabízí hned několik taktických způsobů, které umožňují poněkud zmírnit napjatost některých až příliš zapálených diskusí. Sám k tomu říká: „Pokud si během takového rozhovoru připadáte jako učitelka v mateřské školce, znamená to, že všechno děláte dobře.“
Bernstein nabízí hned tři způsoby snížení návalu vášní při obtížném rozhovoru.
„Mluvte prosím trochu pomaleji. Chci vám pomoci.“
Problém samozřejmě vůbec nemusí a většinou ani nespočívá v tom, že dotyčný mluví doopravdy příliš rychle, ale v tom, že neustále křičí anebo pláče. Podle slov doktora Bernsteina může být tato věta skutečně účinnou pomocí:
„Proč tahle věta zabírá? Protože přeruší předpokládaný průběh rozhovoru. Ten člověk čeká, že mu budete odporovat, vy se však chováte úplně jiným způsobem. Žádáte ho, aby všechno řekl jasněji. Demonstrujete tak, že vás zajímá to, co říká. To ho nutí přemýšlet. A to je právě dobře.“
„Co si přejete, abych udělal?“
Tato věta funguje podobným způsobem jako věta uváděná výše. Pro člověka v zajetí hněvivého afektu je to věta překvapující, taková reakce ho zaskočí. Donutí ho přestat se chovat jako osoba vybavená zvláště primitivním souborem emocí, která umí jedno jediné – rozčilovat se, řvát a mávat rukama ne-li rovnou pěstmi. Tato věta však dotyčného buď jak buď přiměje začít používat rozum a začít uvažovat.
Nic nevysvětlujte.
Opravdu nezáleží na tom, jak moc potrhlý vám váš křičící společník připadá. Chcete vrátit rozhovoru alespoň poněkud normální průběh a ráz ? Pak si pamatujte jako pravidlo: v žádném případě nechtějte dotyčnému vysvětlit, že se nechová správně a že vaše stanovisko je více racionální. To nepomůže.
Chcete vědět, proč? Doktor Bernstein vysvětluje: „Pokus něco vysvětlit je vždycky vlastně skrytou formou odporu. Tohle ten druhý spolehlivě vycítí a v důsledku toho je ještě více agresivní a přehnaně emotivní.“
I kdyby vám váš spolubesedník trdil, že byl v minulém životě Elvisem Presleyem, je vždycky lepší se v takovém případě zeptat, kde teď dotyčný přechovává svoji lesklou kombinézu, než mu začít vysvětlovat, že má nejvyšší čas objednat si taxi do léčebny duševně nemocných.
„Když posloucháme, získáváme možnost zachytit emocionální stav toho druhého. Právě jeho emocionální stav, nikoli tedy to, co dotyčný říká,“ dodává doktor Bernstein. Pokud se o to budete snažit pomocí správně kladených otázek, s daleko větší pravděpodobností se vám podaří toho člověka uklidnit, a vrátit tak rozhovor do klidnějších vod.
Elena Ora
10 věcí, které empati skrývají před okolím
8 zvyků šťastných lidí