Příběh dospělé lásky

Naděje, že získá spřízněnou duši, je u ženy rozhodně silnější než obava, že snad není dost přitažlivá. Jinak by všechna tajemství ženského půvabu, která kdy vyšla během minulých staletí najevo, už dávno vedla k vymírání lidstva, jenomže ženy se nedají a znovu a znovu hledají svou druhou polovici, i s neoholenýma nohama, nenalíčené, na společných záchodcích i s fólií užívanou při barvení vlasů na hlavě.

Vedle mě sedí takový sympatický muž, jeden druhého bychom mohli snadno vidět v zrcadle. V jiné situaci bych o zrcadlo minimálně zavadila nepřímým pohledem. Jenomže tady mám na části vlasů nanesenou tmavě hnědou barvu, zpod stříbrné fólie vylézají další prameny a já se magnetickému protnutí pohledů v zrcadle raději vyhýbám.

Přitažlivost.

Jsem mimo komfortní zónu, asi tak jako na genderově neutrálním WC, kde se cítím dost v klidu na to, abych vykonala svou potřebu, ale ne dost komfortně, abych si mohla připadat zajímavá. Asi jako když odcházím od zubaře s rozmazanou rtěnkou a zkřivenou pusou. U gynekologa. Ve fitku. A v jiných situacích a na jiných místech, kde se dokonale prověřená maska přitažlivé ženy trošku odlepuje – jako umělé vousy.

Lakujeme si nehty, pracujeme na svých účesech, vybíráme si oblečení vhodné k postavě, kupujeme si punčochy a hezké prádlo a máme za to, že právě tenhle bezvadný obraz je to, co působí přitažlivě.

Ale co když o to vůbec nejde? Co když přitažlivé nejsou nehty, podpatky nebo účes, ale pocit, pocit sebe sama, s nímž žena přemýšlí nad nehty a účesem, ta touha líbit se sama sobě i ostatním, která ženu přiměje, aby s vysunutou špičkou jazyka vybírala ten správný odstín růžově zlaté tvářenky?

Před pár týdny se kamarádka na svých stránkách setkala s rozhořčením nad „odhalováním tajemství“. Žena prý nesmí na veřejnosti ukazovat to, co má být ukryto pod maskou prověřeného, upraveného vzhledu. Taková tvrzení patří do kategorie „vložky máš mít vždycky někde schované“, „mužský nemá u porodu co dělat, přestal by tě brát jako ženu“ a přesvědčení, že fitka by měla být bez mužů, aby ženy byly zbaveny tlaku nutnosti vypadat dokonale pod mužskými hodnotícími pohledy.

Možná ale vůbec nejde o „fitko bez mužů“. Možná jde daleko spíš o zachování nemožnosti střetu s vlastní obavou, že vně nablýskaného obalu se prostě nemohu líbit.

Jako kdyby se o nás pořád přetahovaly dvě síly. Ta první usiluje o zachování naší přitažlivosti. To je podle našich představ možné pouze při udržení odstupu. Čím tajuplnější, nedosažitelnější a záhadnější žena je, čím rezervovanější, mužnější a silnější je muž, tím, jak se domníváme, je mocnější potřeba rozlousknout a poznat. A jakmile toho ten druhý dosáhne, stane se člověk něčím jako příruční nákupní taškou. Tuctovou ženskou. Ztrácí prostě význam.

Základní myšlenkou přitažlivosti je tady snaha nepřipustit, aby nás ten druhý dokonale poznal. „Vždycky si uchovat nějaké tajemství“, tomu říkají ženy a „Nikdy si nevylívat srdce“ říkají muži.

Druhá síla je obecně lidská — snaha být chápán, viděn a přijímán až do hlubin své duše, takový, jaký jsem, se všemi svými slabostmi. Je to věčný stesk po ničím nepodmíněné rodičovské lásce. Základní příčina existence Boha. Je to ta síla, se kterou malé dítě milionkrát za den volá: „Maminko, podívej!“ Síla, která člověka nutí znovu a znovu zkoušet pevnost lásky – opravdu mě bereš úplně celého?

A je to právě tato naděje na získání spřízněné duše, co je silnější než obava z nepřitažlivosti. Jinak by všechna tajemství ženského půvabu, která kdy vyšla během minulých staletí najevo, už dávno vedla k vymírání lidstva, jenomže ženy to nevzdávají a znovu a znovu hledají svou druhou polovici, i s neoholenýma nohama, nenalíčené, na společných záchodcích i s fólií užívanou při barvení vlasů na hlavě.

Choulostivé je to tím víc, čím blíž si ty dvě duše jsou. Odstup umělé svůdnosti je setřen a dvě nahé, nedokonalé duše jako dvě malé děti vykukují ze svých naježených skořápek a pokoušejí se ujistit – nepíchneš mě snad do měkkého bříška, nebudeš se mi smát? Protože na té úrovni, kterou chceme sdílet, jsme velmi malí, velmi zranitelní a velmi bázliví. Všechny ty krusty různých vrstev a masek tuto naši zranitelnost po celý život chrání. Avšak tajně, v koutku srdce, si přejeme, aby nás ten někdo uviděl právě takové. Zranitelné. A zároveň se strašně bojíme svou zranitelnost předvést.

Dětské duše jsou právě proto dětskými dušemi, že nevládnou ani dospělou kritičností, ani uměním chránit se, ani sarkasmem, ani ničím jiným. Jsou jako holčička, která si obleče šaty a otáčí se před svojí maminkou: „Mami, já jsem princezna!“, nebo jako malý kluk, který plastovým mečem rázně seká do vzduchu: „Já jsem nejsilnější ze všech rytířů!“

My dospělí ovšem už víme, jak nezralí ještě jsou a jak úsměvně jejich chování působí na dospělého člověka. Je to přesně to, co nechceme ukázat — svoji dětskou zranitelnost, svoji něžnost, ani naivní víru, ani obrovskou, nekonečnou lásku, které je schopna právě jenom dětská duše.

A právě proto je příběh dospělé lásky, takové, v níž se našlo dost odvahy k opuštění skořápky z masek, ve které zvítězila odvaha nedržet stranou skrývaná tajemství a kde byl dostatek odhodlání ukázat se, především příběhem o šetrnosti a ohledech.

Vědět, že ten druhý se bojí. Vědět, že se snaží chránit. Vědět, jak těžké je být malý a nahý. A nepopálit.

Olga Nečajeva