Jste zapomnětliví? Může to být příznak toho, že jste velmi inteligentní

Zapomínání je stejně důležité jako zapamatování.

Už jste někdy se závistí sledovali spolužáka či kolegu, který si pamatoval absolutně všechno a každý test napsal nebo zkoušku složil bez sebemenších problémů? Zdálo se vám, že je daleko chytřejší než vy? Vědcům se podařilo najít důkazy, že tomu tak nemusí být vždy.

Výborná paměť nemusí ještě nutně vypovídat o vysoké úrovni intelektu. Mozek byl od samého počátku naprogramován tak, aby zapomínal a pamatoval si jenom určité věci. Zapomínání je klíčovým prvkem při přijímání promyšlených rozhodnutí.

Zapomínat je stejně důležité jako pamatovat si.

Zapomínání vyžaduje od mozku obrovské úsilí, domnívají se vědečtí pracovníci Paul Frankland a Blake Richards z university v Torontu. Na základě společného výzkumu dospěli k závěru, že proces zapomínání není o nic méně důležitou součástí paměťového systému člověka než zapamatování.

Frankland a Richards se domnívají, že cílem zapamatování rozhodně není uchování nejdůležitějších informací po dobu určitého časového úseku. Pravým cílem je optimalizace procesu uváženého rozhodování, založeného na odpovídající informaci.

Blake Richards říká: „Pravým cílem zapamatování je optimalizace rozhodování. Je nezbytné, aby se mozek uměl zbavovat nepotřebných údajů a soustředit se na věci napomáhající uváženému rozhodování.“

Jestliže si tedy pamatujete pouze téma rozhovoru nebo sociálního kontaktu, znamená to, že vás mozek zapomněl podrobnosti, zformoval však jednoduché vzpomínky, užitečné a potřebné pro přijetí uváženého rozhodnutí a nastolení prognózy.

Pozornost soustředěná na zapomínání.

V minulosti se neurobiologické výzkumy paměti soustřeďovaly na buněčné mechanismy uchování informací, známé jako persistence (stálost). Pomíjivosti paměti (transienci) tolik pozornosti věnováno nebylo. Až do současnosti bylo obvyklé předpokládat, že neschopnost něco si zapamatovat je způsobena selháním mechanismu vybavování informací.

Paul Frankland k tomu vysvětluje: „Nalezli jsme závažné důkazy existence mechanismů vedoucích ke smazání vzpomínek. Odlišují se od těch, které naopak odpovídají za jejich uchování.“ Jednoduše řečeno, náš mozek vynakládá nemálo úsilí na to, abychom zapomněli klíče na botníku. A nikoli neopodstatněně. Jaké mechanismy však jsou základem toho všeho?

Jedním z nich je oslabování a odumírání synapsí (spojení) mezi jednotlivými buňkami, v nichž je zašifrována určitá informace. Podle výzkumu prováděného ve Franklandově laboratoři je dalším takovým mechanismem množení neuronů v hipokampu (součást velkého mozku, střední část spánkového laloku). V průběhu jejich integrace nahrazují nové synapse dosavadní neuronové řetězce. V důsledku toho dochází k přenášení zápisu na nich uložené informace, čímž je ztížena její dostupnost. To vysvětluje dětskou zapomnětlivost – hipokampus dětí produkuje větší množství neuronů.

Proč si nemůžeme vzpomenout?

Co je skutečnou příčinou skutečnosti, že mozek vydává tak mnoho energie na zapamatování a zapomínání? Budeme-li věřit slovům Blakea Richardse, pak snaha něco zapomenout má dva důvody.

První – v ustavičně se měnícím světě stárnoucí data velmi rychle ztrácejí aktuálnost a důležitost. Snažíte se v tomto světě přežít, váš mozek je však neustále bombardován obrovským množstvím rozporuplných vzpomínek a správně se rozhodnout je pro vás obtížnější.

A druhá – zapomínání napomáhá přijímat uvážená rozhodnutí, protože nám poskytuje možnost spojit minulé zkušenosti s novými.

Richards k tomu říká: „Vždycky si idealizujeme někoho, kdo je schopen odpovědět na nějakou triviální otázku ze sportu, jenomže smysl paměti rozhodně nespočívá v tom, abychom si pamatovali, kdo vyhrál Stanleyův pohár v roce 1972. Smyslem paměti je, aby z vás byla osobnost schopná udělat za určitých okolností to nejlepší rozhodnutí. A právě to v mnohém záleží také na vaší schopnosti zapomínat.“

(Jen tak mezi námi – v roce 1972 vyhráli Stanleyův pohár Boston Bruins :)).