Karma slov – proč je tak důležité dbát na to, co člověk vysloví

„Rozmrzelý nebo podrážděný člověk dokáže pronést mnoho zlých slov. Kdyby však věděl, jaký efekt mohou mít jeho přání, zděsil by se,“ říkal indický filosof Hazrat Inayat Chán.

Hazrat Inayat Khan (1882-1927) byl vyznavačem mystického, duchovního učení súfismu, které se zrodilo na půdě islámu, avšak v mnohém se od něj liší. Súfiové jsou svobodymilovní, nelpějí na vnějších projevech víry a za jedinou pravou víru označují lásku. Asi největší český znalec islámu, profesor Luboš Kropáček nazval súfismus „přívětivou tváří islámu“.

Silné postavení má v súfijské praxi hudba a tanec. Khan byl nejenom mystik, ale také velmi nadaný hudebník. Na svých cestách po západním světě a v Rusku i pomocí hudby šířil znalost učení súfismu.

Proč mají slova tak neuvěřitelnou sílu? Jsou v plném slova smyslu schopna změnit náš osud i životy lidí kolem nás. Hazrat Inayat Khan byl přesvědčen, že neexistuje více živoucí projev života jako takového, než je slovo. Každé slovo, které člověk pronese, podle něj působí na tělo, mysl i ducha.

Uvádíme úryvky ze sborníku Hazrata Inayata Khana „Mysticismus zvuku“. Zayslete se nad sílou slova…

Na světě není místa, ať už je to poušť, les, hora nebo dům, vesnice anebo velké město, v němž by jednou se do něj vtisknuvší libovolný hlas nezněl až dosud. Každý takový hlas bezpochyby má svoji mez: jeden hlas může trvat tisíce let, jiný několik měsíců, třetí pár dnů a čtvrtý jen několik hodin nebo chvil, neboť vše stvořené, ať už úmyslně nebo neúmyslně, je nadáno životem; rodí se a také umírá; fakticky má svůj počátek i konec.

Člověk to může zakusit cestou vnímání atmosféry různých míst. Když sedí na vrcholku skal nebo v horách, člověk často cítí vibrace toho, kdo tu seděl dříve; v houští nebo v pustině je možné pocítit historii toho místa – možná tam bylo město a v něm dům, v něm žili lidé – a jak se to vše změnilo v pustinu. Člověk počíná vnímat historii celého toho místa a ono s ním rozpráví.

****

Hloubka jednotlivých lidských slov je velmi rozdílná. Jestliže člověk během dne pronese stovku slov, myslíte snad, že každé to slovo bude mít stejnou sílu? Ne, síla a účin určitého slova závisejí na stavu, v němž člověk byl. Závisejí na tom, z jaké hloubky se to slovo zvedá, tím je podmíněna jeho síla a jeho světlo.

Můžete například vždycky zjistit, že slovo člověka, který má ve zvyku lhát a být neupřímný, nemá sílu; avšak slovo toho, kdo hovoří s přesvědčením, kdo je upřímný a mluví pravdu, má moc. Jeho slovo má světlo, jeho slovo hluboce zasahuje.

Někdy je hlas člověka plný smutku a láme srdce; jeho slovo je naplněno upřímností a má sílu zasáhnout a hluboko proniknout – takový je jeho účinek na posluchače.

Vezměme však člověka lehkomyslného, který není hluboký, který není v životě dosti poctivý: vše, co říká nebo dělá se nachází na povrchu. Nikomu nevnukne jistotu, protože ji sám nemá.

***

Někdo se může zeptat: co mají slova takového, že mohou pomáhat a proč to pomáhá? V odpověď na to mohu říci, že není více živoucího projevu života jako takového, než je slovo; a to proto, že hlas je charakteristickým projevem dýchání a dýchání, to je sám život.

Z toho vyplývá, že pronesené slovo má účinek nejenom na druhého, ale i na toho, kdo je pronese; každé slovo, které někdo vysloví, má vliv nejenom na jeho tělo, ale také na mysl a ducha.

Jestliže někdo pronese necitlivé anebo hloupé slovo, ublíží to slovo nejenom jinému, může způsobit skutečnou škodu i tomu, kdo je vyslovil.

Velmi často může pesimisticky naladěný člověk anebo člověk ve stavu podráždění pronést přání smrti nebo krachu, anebo si přát, aby se něco stalo. Kdyby jen věděl, jaký účin mohou mít taková přání – zděsil by se.

Jestliže člověk zakouší bolest a dokáže se zdržet slov „Bolí mě to,“ získá tím mnoho dobrého. Pokud narazí na neúspěch a přesto se vyhne slovům „Nedaří se mi,“ bude to opravdu velká věc.

Neboť když člověk „zůstane vězet“ u existence čehosi nežádoucího, jen tomu dodává více života.

A když říká: „Ach, čekal jsem a čekal a čekal, ale moje loď nikdy nepřipluje,“ udržuje tím svoji loď v dálce; do přístavu jeho loď nevpluje nikdy. Avšak ten, kdo svou loď nevidí, ale tvrdí: „Blíží se, je stále blíž,“ ten ji přivolává – a ona připluje.