Pohádka o svém a cizím

Stará žena ve vrátnici před ní neurvale zabouchla dveře a houkla na ni:
—Co chceš?
—Já bych … se chtěla vdát — zašeptala.
—A to se podívejme, tak vdát se — uchechtla se stařena. – A k čemu ti to bude?
—Abych mohla někoho milovat — vydechla dívka a začervenala se.
— Jo, tak ty nemáš koho milovat? — nečekaně laskavě se zeptala babka. – No, tak to rychle napravíme… zašátrala pod stolem a kde se vzalo, tu se vzalo – strčila jí do ruky kotě.
– Na, tohle můžeš milovat. No běž — přikázala ta „zlá čarodějnice“, aniž by neúspěšné nevěstě dovolila otevřít ústa. — A dokud ho nebudeš mít ráda, tak se nevracej.

Kotě bylo zubožené — vyhublé, špinavé, věčně hladové. Časem však získalo krásnou hustou srst, zpyšnělo a na svoji paní zvysoka kašlalo. Milovat je opravdu nebylo snadné: tvrdošíjně odpíralo chodit na svůj kočičí záchod, drápky si brousilo o tapety, s oblibou číhalo ve tmě, aby se pak vrhlo své paní po nohách, přičemž ji bolestivě seklo drápky i zuby. Když ho tahle dětská zábava přešla, začalo jí značkovat lodičky, kožich, postel, dveře i knížky. Nejdřív ho chtěla dát vykastrovat, ale pak si pomyslela, že by stařeně jen těžko vysvětlovala ztrátu tak důležitého orgánu a tenhle nápad opustila. Ale jak má takové zvíře mít ráda? Snažila se ze všech sil, jenomže v odpověď jí kocour znečistil taštičku s kosmetikou.

— Tady máte svého kocoura — podávala dívka staré ženě dobře vykrmeného, čisťounkého a upraveného kocoura. Kocour skočil na podlahu a hned se s přívětivým mručením začal té čarodějnici třít o nohy. – Já nedokážu mít něco takového ráda. A popravdě ani nevím, jestli o moji lásku vůbec stojí.
— Lásku potřebuje každý — pravila stařena poučně. — Ale vdávat se, abys někoho milovala, to nemusíš.
— Já ani už kvůli tomu nechci — usmála se dívka.
— Vida, vida — podivila se stará žena a poprvé se opravdu pozorně na dívku podívala. — A kvůli čemu tedy?
— Aby měl někdo rád mě — prohlásila dívka.
— Nojo, jak jinak — nespokojeně se ušklíbla stařena. – Víš co, tak se seber a jdi do práce — u stolu vedle tebe sedí přece ten Pepa Novák, ten tě miluje odjakživa. Tady nemáš co dělat — prohlásila úsečně.

Jistý Pepa Novák v zaměstnání opravdu byl. Díval se na dívku dlouhými zasmušilými pohledy, ale víc se neodvážil. Loni na firemním večírku se ocitli u stejného stolu a on se jí dotkl rukou. Ruka to byla vlhká, měkká a nepříjemná. „Dobře, že o něm další podrobnosti neznám,“ pomyslela si tehdy s ulehčením a přesedla si k jinému stolu.

Když teď šla domů, přikázala sama sobě: „Musím to zkusit!“ A pozvala Pepu na čaj. Pití čaje skončilo u ní doma. Jak se ukázalo, měkké, vlhké a nepříjemné měl Pepa Novák nejenom ruce. „To nevadí, to není to hlavní,“ okřikla sama sebe. A souhlasila, že se sejdou zase zítra. Potom se sešli pozítří, potom společně jeli na dovolenou a potom se k němu přestěhovala.

Dny plynuly teskně, ospale a šedivě.

Pepa Novák se jí díval do očí a byl ochoten splnit jí každé přání. Ale ji všechna přání opustila. Kromě jediného – utéci někam daleko.

— Já takhle už dál nemůžu — řekla s hořkostí té nerudné osobě, když ji ve vrátnici potkala.

— Ty nejspíš, milá moje, sama nevíš, co chceš — zabručela stařena. — Takže víš co? Jdi domů a zamysli se nad tím, co chceš a co nechceš, co se ti líbí a co se ti nelíbí. Co je tvoje a co je cizí, co ti jen někdo namluvil. To svoje si nech a ten všelijaký cizí neřád vymeť koštětem — s těmi slovy jí vrazila do ruky koště a postrčila ji k východu.

— Ale na čem budete lítat, babičko? chtěla se jízlivě zeptat dívka, ale ještě včas se zarazila.

První, co udělala bylo, že vyhodila koště. Potom všechny staré věci, na které se už bůhví kolik let prášilo ve skříni, potom konferenční stolek, který byl tak strašně nepohodlný a tolik módní, potom letělo všechno, „co by se někdy mohlo hodit“, ale nikdy se to ani jednou nehodilo, potom všechny časopisy se správnými radami jak si organizovat správný život, hnusné závěsy, které jí dávno lezly na nervy, ale podle feng shui se ideálně hodily do kuchyně, pak umyla uprášené okno, přes které už málem nebylo vidět, zjistila, kolik zbytečného a nepotřebného se válí na poličkách, v zásuvkách a různých krabicích, kolik je toho zastrkáno do koutů a je nacpáno ve stole.

Když zametala smetí, uviděla na podlaze starý obrázek malovaný vodovkami. Setřásla z něj prach a smutně si pomyslela, že už dávno nemalovala své oblíbené akvarely.

Barvy a štětce našla skoro hned, jako by na ni čekaly za dvířky skříně. S předtuchou dávno zapomenutého potěšení ponořila štětec do barvy.

V tu chvíli někdo zazvonil.

Když otevřela, stál před ní sympatický mladík s koštětem nevlídné staruchy v ruce.

— Promiňte, slečno, není tohle vaše koště?

…A dívka se na to koště posadila a uletěla, protože dala přednost svobodě.

(с) Xenie