Bylo mi řečeno, že jste kouzelník

— Dobrý den.
Mladá žena, ani ne čtyřicetiletá, s pěknou postavou, špatným držením těla, dvěma taškami z obchodu v sousedství a únavou v hlase i v pohledu.
— Dobrý den, slečno. Posaďte se prosím, tady je volná židle. Co byste si přála? Fotku na občanku? Do pasu?
— Já… Víte… No… bylo mi řečeno, že jste kouzelník.
— Kdo že jsem – promiňte?
— Kouzelník. Že prý dokážete dělat zázraky.
— Milá slečno, všimla jste si, co je napsáno na té ceduli venku? Správně, Fotolab, expresní i umělecké fotografie. Dělám fotky na různé doklady, fotím a natáčím svatby, křtiny, kojence i rodiče, občas rozveselené účastníky podnikových večírků. Zázraky žádné.

Žena se na na fotografa zaraženě dívala, potom pohled v rozpacích odvrátila a upřela ho na jeho stůl.
— Ale víte, slyšela jsem, že… Jedna známá… Ta se nemohla zmýlit, jednou jste jí prý pomohl… Prosím vás, neposílejte mě pryč. Víte, já ten zázrak hrozně potřebuju, třeba jen malinký, protože jinak se nic nezmění a bude to pořád stejné. Jako vždycky.
— Co to povídáte, milá slečno, já vás nikam neposílám. Nedáte si čaj?
Aniž by čekal na odpověď, zapíná fotograf varnou konvici. Z poličky vyndal hrnek určený pro návštěvy a zelený čaj.
Žena ve spěchu popíjí Senču, na přeskáčku vypráví o svém života a fotograf mlčí a čeká, až dopije.
— Tak zázrak, říkáte..? No, tak to se posaďte semhle. Nebojte, tašky nespadnou, nechte je tady. Trošku se narovnejte, pravou ruku o něco výš… Výborně, ano. Teď trochu upravím světlo… Dívejte se prosím do objektivu a usmějte se… Na monitoru starého počítače se objevily snímky.



— A co s tím teďka uděláte?
— Trpělivost, slečno, stačí mi patnáct minut. Tomuhle efektu fotograf říká „pohádka“. Zjemní vrásky i stíny pod očima, podepře držení těla. Do rukou jí dá kytici z fotoknihovny… malé slunečnice a modré kosatce, skoro stejné modré jako její oči. Místo fádního studiového pozadí jasné podzimní ráno se zlatavou mlhou někde v Paříži, Chartre nebo Rouenu, na tom vcelku nesejde… Prsten na malíček? Ne, není třeba, ať si řekne sama, pokud o to stojí. Dáme matný papír… a – tisk.
— Cože? Tohle jsem já? Opravdu jsem takhle hezká? Jak…
— Ale jistě, milá slečno, to jste vy, hezká a šťastná. Nikdy na to nezapomeňte.

Žena se mlčky dívala na fotografii. Vrásečky a šedé unavené stíny z její tváře se vytrácely. Najednou měla výraz rozpustilé holky. Popadla kabelku, těžké tašky zvedla jako nic, políbila ho na čelo a málem vyrazila dveře, jak spěchala pryč.

Fotograf dlouho seděl se zavřenýma očima před počítačem, potom vytáhl ze zásuvky u stolu láhev a nalil si do hrnku zlatavý bylinný nápoj. Vypil ho a otřásl se. Z monitoru ho mlčky sledovala žena odněkud z dálky – z Paříže, Chartre nebo Rouenu, na tom nesejde. Vzdychl. Postupně kliknul na „zavřít“ a „neukládat“.

Modest Osipov