Ať si dělá, co chce – to je vzorec pravé lásky

Naučit se, jak se rozhánějí mraky, není zas nic tak těžkého. Daleko těžší je nechat mraky na pokoji, ať si dělají, co samy chtějí. „Ať si dělá, co chce“ je také vzorec pravé lásky, je to její základ. Cokoli vypěstovaného na základě jiném se jako láska jenom tváří.

Když doopravdy milujeme život, to znamená když život necháme, aby si byl takovým, jakým je, pak předělávat počasí prostě nebudeme muset. A nepředělávat počasí je ve skutečnosti velmi důležitá věc. Protože doopravdy měnit počasí neumí téměř nikdo, zato nevědomě utrácet síly na nevědomé pokusy ho předělat, to umí prakticky každý. Přesněji řečeno, neumí s tím přestat. No řekněte, jak prokristapána přestat s něčím, co si člověk ani neuvědomuje?

Člověk je nádoba naplněná láskou a strachem. Čím více jedné té látky je, tím méně je té druhé. Veškeré ostatní pocity jsou odvozeniny těch dvou. Potíž spočívá v tom, že cit, který je obvykle nazýván láskou, je prostě jen zamaskovaný druh strachu – strachu pustit, co je moje, strachu, že nedostanu všechno, co mi patří a vůbec nejstrašnějšího strachu, že ztratím to, co mi připadá, že už mám.

A s láskou k životu je to stejná patálie. Úplně přesně stejná.

Sebeuvědomění je jediným nástrojem, s jehož pomocí se dá z tohoto zlého snu vybřednout. Není třeba bojovat sám se sebou, tím spíše pak není třeba bojovat s někým jiným. Každý boj totiž plodí zas tentýž strach. Stačí prostě uvědomovat si sám sebe – alespoň jeden skutek a jedno duševní hnutí ze sta. Pro začátek. Nemá žádný význam, jak se člověk chová, co říká nebo co dělá, pokud to všechno probíhá s vědomím toho, že to probíhá. Uvědomělé jednání nebývá „špatné“. Uvědomělé skutky jsou sám život.

Sebeuvědomění je jediným klíčem ke svobodě a zároveň sama svoboda v té podobě, v jaké je člověku na světě vůbec dostupná. Vzít si ji je téměř nemožné. Nevzít si ji je ta vůbec největší ztráta, jakou si lze představit.

Max Frei