S tebou mám život

Mám pro tebe… myslíš, že lásku? Ne – slona.
Ušatého, odvážného, ne moc obratného, ale určitě s tím největším srdcem. Slona, který je vždycky nablízku, nezaostává ani o krok (ani na přechodu ne) a hlavu sklání jen před tvým míněním.

Mám pro tebe… myslíš, že něžnost? Ne – višňové listy.
Chci tě jimi zasypat od nohou až po konečky tvých krásných vlasů a potom líbat každou buňku, které se dotkly, a pak ti udělat korunu z kvetoucích větviček višní a mandloní.

Mám z tebe… myslíš, že nadšení? Ne – moře.
Vlny jsou silné a zalévají člověku hlavu. Zalykám se pocitem tvé přítomnosti: dýchání selhává, slova zapomínám v jejich půlce, a nemám ponětí, kam jsem vůbec chtěl jít. Tvůj hlas je teď jediným orientačním bodem.



Mám z tebe… myslíš, že úsměv? Ne – svatojánské mušky.
Bydlí teď u mě v bytě, nocují mi po kapsách, líbají mi řasy a já od nich teď taky svítím. Jsou zářivé a nesmělé, je vidět, žes je vypěstovala ty. Nechápu, jak mi je podstrkáváš.

Mám z tebe… myslíš, že inspiraci? Ne – hudbu.
Skládám ji ve dne, skládám ji po nocích. Skládám, když ostatní jsou zaujati svými dospělými všedními věcmi. Potřebuji jen porozumět, jak převést do hudby zvuk tvého jiskřivého smíchu. To je teď moje jediná starost.

Mám s tebou… ještě pořád myslíš, že lásku?

Ne, mám s tebou… život.
Stávám se zralejším, poctivějším a čistším. Jako bych doslova znovu získával schopnost dýchat, vidět, hmatat, slyšet. Jako bych doslova až právě teď začínal doopravdy vnímat všechno kolem sebe, dokonce i tlukot vlastního srdce.

Ještě nevím, jak se s tímhle vším žije.
A už si nepamatuji, jak jsem žil bez toho.

Velrybo, nespi