Slova, která změnila život. Příběhy k zamyšlení.

V životě každého člověka se najdou slova, která zůstala v jeho srdci jednou provždy. Naprosto nemusí jít o nějaké citáty známých spisovatelů nebo něco podobného. Je docela možné, že nějakou zásadní větu člověk uslyší ve zcela náhodné rozmluvě se sousedem nebo známým. Uživatelé sociální sítě Reddit vyprávěli o tom, kde a při jaké příležitosti byla pronesena slova, která změnila jejich osud. Vybrali jsme pro vás ty nejzajímavější příběhy.

Skok do bazénu

Když mi bylo třináct, chtěla jsem svou šestiletou sestřičku naučit skákat do bazénu. Zdálo se, že moje úsilí bude nekonečné, protože sestra se bála. Bylo to na veřejné plovárně. Kousek od nás ve velkých kruzích plavala paní, které bylo jistě přes sedmdesát. Po chvilkách se vždycky zastavovala a pozorovala nás. Nakonec zamířila přímo k nám. Právě ve chvíli, kdy jsem na sestru naléhala, ať už proboha skočí a ona kvílela: „Když já se bojím! Mám hrozný strach!“ Paní se na sestru podívala, vztyčila z vody pěst, zamávala a zavolala: „Klidně se boj! Ale skoč!“

Stalo se to před pětatřiceti lety, ale já na to nikdy nezapomenu. Byl to pro mě doslova objev: není nutné se nebát. Hlavní je jednat, i když má člověk strach.

Starší bratr 

Jsem nejstarší ze tří dětí. Můj bratr je o dva a půl roku mladší a sestřička o devět let. Když mi bylo asi čtrnáct, přel jsem se o něco s tátou, který sám byl druhý nejstarší z osmi dětí. A tenkrát v nějaké souvislosti řekl: „Jakékoli rozhodnutí, které je v tomto domě přijato, ty osobně přijímáš vlastně třikrát. Jednou za sebe, podruhé za bráchu a potřetí za tu malou, která bude opakovat všechno po vás dvou. Tvůj bratr se k ní bude chovat stejně, jako se ty chováš k němu a vztah vás obou k ní ovlivní její očekávání od jiných lidí, včetně jejího budoucího manžela“.

To mnou docela zatřáslo a přimělo mě to k zamyšlení nad rolí staršího bratra. I když se nijak nesnažíte působit na druhé, ti, kdo vás berou, budou stejně své jednání a rozhodnutí stavět na tom, jak jste jednali v podobných situacích vy. Jestli jste při setkání s nepříjemnostmi dávali najevo zkroušenost nebo hněv, budou v takových situacích reagovat stejně. Když za takových okolností neklesáte na mysli, můžete jim předat sebedůvěru a optimismus.

Vědecká hodnost

Když mi bylo osmatřicet, rozmýšlel jsem se, mám-li obětovat dva roky na získání vědecké hodnosti v oboru radiografie. Bavil jsem se o tom s přítelem a prakticky jsem sám sobě tu věc rozmlouval. Říkal jsem: „Už jsem fakt starej, abych s tím začínal. Až získám diplom, bude mi čtyřicet“. Přítel mi odpověděl: „No, když se do toho nepustíš, bude ti za dva roky čtyřicet tak jako tak. Ovšem nebudeš mít ten titul“. Dneska je mi skoro šedesát. Ta vědecká hodnost mi tenkrát pomohla překonat hranici mezi bojem o stabilnější postavení a opravdu slušnou existencí.



Oheň 

«Nejste povinni spalovat sami sebe, abyste zahřáli druhé“. Tahle slova byla pro mě úplným zjevením. Když jsem vyrůstala, snažila jsem se být prostředníkem ve složitých vztazích svých rodičů. V dospívání jsem zase věčně pomáhala kamarádům v jejich osobních krizích. Větší část svého života jsem prožila ve starostech o problémy jiných a byla jsem v šoku, když jsem uslyšela, že i pomoc musí mít své meze – a to včetně těch lidí, kteří ji skutečně potřebují.

Učitelé kolem nás

«Každý, koho potkáš, zná něco, co ty neznáš», řekl mi jednou můj dědeček. Tahle věta mi pokaždé připomíná, že jsem vlastně obklopen učiteli.

Kolečkové křeslo

Potkal jsem člověka v kolečkovém křesle. Vyprávěl mi, jak se ho jednou kdosi zeptal, je-li hodně zlé být k tomu křeslu tak připoután. Odpověděl: „Já tím křeslem nejsem nijak spoután, naopak, ono mi dává volnost. Kdybych ho neměl, byl bych ležák, invalida, který nemůže vyjít z bytu“.