Víš, jak tě mám rád?

Přišel čas spát a malý zajíček chytil velkého zajíce za jeho dlouhatánské uši. Chtěl si být jist, že ho velký zajíc uslyší.

— Víš, jak tě mám rád?

— To nevím, můj malý. Jak bych to mohl vědět?

— Mám tě rád taaakhle! Zajíček roztáhl doširoka tlapky, jak jen to nejvíc dokázal.

Velký zajíc má ovšem tlapy delší.

— A já tebe taaaakhle!

Hm, jak daleko je dal od sebe –  pomyslel si malý zajíček.

— A já tě mám rád taaaakhle – a ze všech sil se natáhl do výšky.

— A já tebe – takhle – natáhnul se do výšky velký zajíc.

Páni, to je ale vysoko – pomyslel si zajíček – kdybych tak dosáhl taky tak vysoko!

Vtom ho napadla báječná věc: překulil se, postavil se na přední a zadníma se opřel o strom.

— A já tě mám rád až do konečků zadních tlapek!

— Já tebe taky až do konečků tvých zadních tlapek – velký zajíc ho chytil a vyhodil do výše.

— No tak… tak… víš, jak já tě mám rád? Takhle! – A malý zajíček skákal a dělal kotrmelce na louce.

—A já tebe takhle – velký zajíc se zasmál a vyskočil tak vysoko, až se ušima dotkl větví!

Jejda, to je ale skok –  pomyslel si malý zajíček – kdybych tak taky uměl skákat!

— Mám tě rád jak je daleko po téhle cestičce až k řece!!

— A já tebe jak je to daleko ještě za řeku, až po tam ty vršky!

To je ale daleko –  pomyslel si ospale malý zajíček. Už ho nic nenapadalo. Náhle si všiml nahoře nad keři tmavé oblohy. – Dál než obloha už nic není! –  řekl si.

— Mám tě rád až jak je daleko na Měsíc, zašeptal a oči se mu zavřely.

— Nojo, no, to je teda daleko… –  velký zajíc položil malého zajíčka na pelíšek z listí.

Potom se položil vedle něj, objal ho a zašeptal mu do ouška:

—Já tě mám taky rád tak, jak daleko je na Měsíc. Až na Měsíc a zpátky.

Sam McBratney, „Víš, jak tě mám rád?»