Byl jednou jeden člověk…

Byl jednou jeden člověk. Měl tři sny: mít dobrou práci s vysokým platem, oženit se s krásnou a hodnou dívkou… a být slavný.

V životě zažil leccos, my si řekneme jen o třech příhodách:

Za jednoho studeného zimního rána pospíchal mladý muž na pohovor do známé mezinárodní společnosti. Zbývalo už jen pět minut a měl to ještě kousek… Vtom přímo před ním uklouznul a upadl starší pán. Náš člověk se na něj podíval, rozhodl se, že muž je opilý, ani se nezastavil a běžel dál. Na pohovor naštěstí přišel včas. Jenomže ho bohužel na místo jeho snů nepřijali.

Jednoho léta se náš člověk procházel po městě. Byl teplý večer. Všiml si skupiny pouličních umělců a zastavil se, aby se na jejich představení podíval. Diváků moc nebylo, ale byla to opravdu pěkná a veselá hra. Představení skončilo, potlesk utichl a lidé se začali rozcházet. Náš člověk se také obrátil k odchodu, ale někdo se nesměle dotkl jeho ramene. Byla to hrdinka představení, starší umělkyně. Začala se ho ptát, jak se mu hra líbila a co říká na herce. On se s ní ale nechtěl bavit, s odporem se odtáhl a šel domů.

Podzimní deštivý večer. Náš člověk spěchá z oslav kamarádových narozenin. Byl to těžký den, pak ta oslava – už se těší domů, jak si napustí vanu a pak usne v teplé posteli. Vtom zaslechne tlumené vzlykání. Na lavičce před domem, kde bydlí, pláče nějaká žena. Sedí tu sama, nemá ani deštník a kapuce tenké bundy ji sotva chrání před studeným deštěm. Když uviděla našeho člověka, oslovila ho. Potřebovala si s někým promluvit, v rodině se jí cosi přihodilo a ona potřebovala slyšet lidský hlas. Člověk kratince zaváhal, ale před vnitřním zrakem mu vyskočila vana a postel a tak zabručel něco o tom, jak moc má práce a vešel do domu.

Neměl šťastný život. A pak zemřel.

Po smrti se setkal s andělem.

Žil jsem nešťastný a neužitečný život. Měl jsem tři sny, ale ani jeden se mi nesplnil. Škoda…

– Hm… Kamaráde, dělal jsem, co se dalo, aby se všechny tvé sny splnily, jenže bys byl musel jednou podat ruku, otevřít oči a zahřát srdce.

– Co? O čem to mluvíš?


– Pamatuješ na toho pána, který upadl na kluzkém zimním chodníku? Hned ti ten obrázek ukážu… Ten pán byl generální ředitel té firmy, do které ses tolik chtěl dostat. Byla by tě čekala závratná kariéra. Jediné, co bylo třeba – podal mu tenkrát ruku, aby mohl vstát.

A pamatuješ tu starou herečku, která se tě přišla vyptávat tenkrát po tom pouličním představení?  Ve skutečnosti to byla mladá žena. Měla ještě masku z té hry. Zalíbil ses jí během představení natolik, že za tebou přišla… Čekala na vás šťastná budoucnost, děti, nehynoucí láska. Vše, co bylo třeba – abys byl pořádně otevřel oči.

Na tu ženu, která plakala před vaším domem tenkrát v noci vzpomínáš? Pršelo, byla skrz naskrz promoklá od deště i od slz… Byla to věhlasná spisovatelka. Prožívala rodinnou krizi a strašně by jí bývalo pomohlo, kdyby s ní někdo vlídně a od srdce promluvil. Kdybys ji byl vyslechl, napsala by o tom knihu, ve které by uvedla tvé jméno, aby ukázala, kdo vlastně byl múzou toho příběhu… Všechno co by bývalo od tebe tenkrát třeba, byla jen jiskřička tvého srdce. Tys ale nebyl dost vnímavý, kamaráde.

Člověk si povzdechl a klopýtal po měsíční cestičce do hvězdné dáli…

Poučení: naslouchej světu, když ti nabízí příležitost. O pomoc je třeba nejen umět požádat, ale také ji poskytnout.