Jak jsem zachránil své manželství

Věnováno mojí drahé a vzácné…

Má starší dcera Jenna nedávno vyprávěla: „Když jsem byla malá, ze všeho nejvíc jsem se bála, že se s mámou rozvedete. Když mi bylo dvanáct, říkala jsem si, že se hádáte tak často, že by snad bylo lepší, abyste se rozvedli“. Pak se Jenna usmála a dodala: „Jsem ráda, drahouškové moji, že jste ty své problémy přece jenom vyřešili“.

Mnoho let jsme s mou manželkou Carrie procházeli těžkostmi. Určitě za tím byly naše povahy, které se k sobě, jemně řečeno, příliš nehodily. Čím déle trvalo naše manželství, tím více vystupovaly rozdíly a bylo zřejmé, jak moc jsme jiní.

Když jsem se stal „bohatým a slavným“, začalo naše manželství už úplně praskat ve švech – problémy jenom narostly. Bylo pro nás tak těžké snášet jeden druhého, že každou propagační cestu s novou knížkou jsem vnímal jako oddech, jako možnost odpočinout si jeden od druhého. I když téměř vždy vyšlo záhy najevo, že za oddech je třeba zaplatit kraválem při návratu…

Hádky byly pravidelné a klidný život se zdál jakýmsi nepředstavitelným přepychem. Rozestavili jsme si kolem sebe jakési myšlenkové zástěny, abychom se bránili působení negativních vln od toho druhého. Rozvod byl blízko. A jeho téma už jsme také mnohokrát probírali.

Na další cestě s knihou mě napadla jistá myšlenka. Měli jsme opět s Carrie za sebou další nepříjemnou rozmluvu, která přerostla v hádku. Carrie praštila se sluchátkem. Zůstal jsem sám se svými rozháranými city a strašně naštvaný. Byl jsem blízko výbuchu. A právě tehdy jsem se obrátil k Bohu. A dokonce ani ne to… já jsem si na Boha doslova „otevřel ústa“! Nevím, zda se to vůbec dá nazvat modlitbou – dá se křik nazvat modlitbou? Ale ať to bylo cokoli, nikdy na to nezapomenu. Stál jsem ve sprše velice drahého hotelu a křičel na Pánaboha, protože moje manželství mi nepřinášelo žádné uspokojení a žít v něm dál jsem nedokázal. A i když můj odpor k rozvodu byl veliký, snášet tuhle bolest už jsem dál prostě nemohl.

Jedno jsem neuměl pochopit. Proč je to tak těžké??!!! V hloubi duše jsem věděl, že Carrie je dobrý člověk. Já taky nejsem tak špatný. Proč je tedy pro nás tak těžké spolu vyjít? Proč jsem se vůbec ženil s někým, kdo je tak jiný než já? Copak je pro ni tak těžké se změnit?

Když mě opustily síly, zničený a zlomený jsem se posadil ve sprše na zem a prostě jsem se rozplakal. A v hloubi toho zoufalství se mi dostalo něčeho jako prozření: Ricku, ji změnit nemůžeš. Ale sám se změnit dokážeš.

Další den jsem se vrátil domů, kde mě studeně přivítala žena. Chovala se ke mně jako k cizímu. Tu noc, když jsme leželi v posteli, pár centimetrů od sebe a zároveň stovky světelných let vzdáleni, jsem dostal nový nápad. Už jsem věděl, co udělám.

Ráno jsem se Carrie zeptal: „Co mám udělat, abys měla dneska pěkný den?“

Hněvivě na mě pohlédla: „Cože?“

– Co mám udělat, aby tvůj dnešní den byl hezký?

– Nic nemůžeš udělat, – řekla. – A proč se na to vůbec ptáš?

– Protože to myslím vážně, – řekl jsem. – Opravdu bych rád věděl, co mám udělat, aby tvůj dnešní den byl hezčí.

Pohlédla na mě se zjevnou nedůvěrou. „Chceš něco udělat? Tak ukliď v kuchyni“. Myslím, že asi čekala nový výbuch hněvu. Já jsem však přikývl, vstal jsem a šel uklízet kuchyň.

Příští den jsem se jí zeptal stejně. Oči se jí zúžily a uslyšel jsem: „Ukliď si v garáži“.

Hluboce jsem si povzdechl. Den už jsem měl naplánovaný a tuhle práci, o tom jsem byl přesvědčen, mi dala čistě jen tak, bez rozmyslu. Měl jsem velké nutkání vybuchnout a zařvat. Ale řekl jsem „Dobře“. Další dvě hodiny jsem strávil v garáži. Carrie nevěděla, co si má myslet. Přišlo další ráno. A stejná otázka.

– Nic nedělej, – řekla mi manželka. – Nic. A přestaň se mě na to ptát.

– Promiň, – řekl jsem. – Ale slíbil jsem to sám sobě a nechci slib porušit. Co mám udělat, aby dnes měla pěkný den?

– K čemu ti to je? Proč to děláš?

– Protože tě miluju, – řekl jsem. – A naše manželství taky.

Další ráno jsem se jí zeptal znovu. A to další taky. I to následující. Po asi dvou týdnech se stal zázrak. Když jsem jí položil svoji obvyklou otázku, Carrie se rozplakala a pak začala hlasitě naříkat. Když se trochu uklidnila, prohlásila: „Už se mě nemusíš ptát. Problém není v tobě, je ve mně. Je moc těžké se mnou žít. Vůbec nechápu, proč ode mě neodejdeš.“

Vzal jsem ji něžně za bradu a přiměl ji, aby mi pohlédla do očí: „Protože tě miluju. Co mám udělat, abys dnes měla hezký den?“

– Ale na to se mě neptej. To není třeba.

– Je to třeba, – řekl jsem. Je třeba, abych se změnil. Musíš pochopit, jak moc pro mě znamenáš.

Položila mi hlavu na prsa: „Odpusť. Byla jsem na tebe tak zlá“.

– Mám tě rád, – řekl jsem.

– Já tebe taky,- zněla odpověď.

– Co mám udělat, abys měla hezký den?

Pohlédla na mě s milým výrazem: „Co kdybychom si dneska někam spolu vyšli?“

S úsměvem jsem řekl: „To je skvělý nápad!“

Svou otázku jsem jí kladl celý následující měsíc. Přestali jsme se hádat. Pak se mě Carrie jednou zeptala: „A co má udělat já? Jak se mám pro tebe stát lepší ženou?“

Tahle otázka zbořila poslední zeď mezi námi. Zkusili jsme poctivě si říct, co vlastně oba od života chceme, co chceme udělat jeden pro druhého, aby se nám spolu žilo líp a šťastněji. Samozřejmě, že ne všechny problémy jsme rázem vyřešili. Nemohu ani tvrdit, že jsme se pak už ani jednou nepohádali. Ale tón našich hádek byl jiný. Změnil se. Nejen že jsme se hádali daleko míň, ale v našich sporech už nebylo tolik zápalu jako dřív. Jako bychom ty svoje hádky přitlumili. A během nich jsme se také nesnažili jeden druhého zvlášť bolestně zasáhnout.

Jsme teď manželé už přes třicet let. Nejen že ji miluji, taky se mi moc líbí. Rád s ní trávím čas. Když není se mnou, stále se mi po ní stýská. Moc ji potřebuju. Mnohé z rozdílů mezi námi se časem změnily v naše silné stránky, v pevné pouto, jiné se někam vytratily. Naučili jsme se jeden o druhého se starat a co je nejhlavnější, starat se o toho druhého nám oběma dělá radost.

Manželství není nijak snadná věc. Být rodičem je také těžké, udržet si nějakou formu rovněž a psát knížky – o tom ani nemluvím. Všechno, co je v mém životě důležité, jsem zdolával těžko. Moci jít životem společně s někým je veliký dar. Pochopil jsem také, že v manželství se ty nejméně přitažlivé rysy naší povahy napravují. A nějaký takový nepěkný rys má v povaze každý.

Časem jsem si uvědomil, že naše zkušenost je součástí širšího poučení o tom, co to je manželství. Otázku „Co můžu udělat, aby tvůj den byl pěkný?“ by měl každý manžel klást své polovici. To je láska. Romány o lásce – a já jsem jich pár napsal – jsou vždycky vlastně o touze, aby se naplnilo tohle: „od té doby žili šťastně“. Jde ale o to, že ono „žili šťastně“ není výsledkem touhy. Nebo prostě výsledkem těch přání, jimiž obvykle podobné romány přetékají. Skutečná láska není touha člověka mít, ale udělat ho šťastným. Někdy dokonce za cenu vlastního štěstí. Skutečná láska také neznamená pokoušet se z objektu svého citu udělat přesnou kopii sebe sama. Je to rozšíření vlastní schopnosti pečovat o druhého člověka, trpělivě se snažit, aby mu bylo dobře. Všechno jiné jsou pouhé variace egoismu..

Nedovolil bych si říci, že můj příklad s Carrie se hodí pro každého. Nedovolím si dokonce ani tvrdit, že má smysl zachraňovat každé manželství. Za sebe osobně jsem ale tak rád, že moje rodina stále funguje, že to ani nedokážu vyslovit. Moje žena je můj nejlepší přítel, vedle kterého se každé ráno smím probouzet. A jsem vděčný za to, že ještě dnes, po desítkách let, se čas od času jeden z nás obrátí na druhého s otázkou: „Co bych mohl/a udělat, abys dnes měl/a hezký den?“ A není vůbec důležité, jestli otázku dostanete, nebo ji položíte. Už kvůli ní stojí za to se každé ráno probouzet.
Zdroj