Co by udělala moje maminka?

Řeknu vám pravdu: naše generace přehání své rodičovství.

Zrovna dneska ráno mi poslala jedna maminka email o tom, jak k narozeninám svého syna dává dohromady „časové pouzdro“. Shromažďuje předměty a fotky spojené s každým rokem života svého synka  ve zvláštní krabici a plánuje mu tento poklad ve svátečním balení darovat k jeho osmnáctinám jako daň úcty za jeho život.

Měla jsem chuť zeptat se na jediné: To myslíte vážně?

Někdy přemítám, jak si víc užít obyčejné radosti z vychovy dětí a zmenšit stres plynoucí z rodičovských povinností. Zdá se mi, že většina našich starostí v této věci vyplývá z představy, že dětství našich drahoušků by mělo být kouzelnou, dobře zdokumentovanou pohádkou, v níž dítě je středem Všehomíra a rodič má být garantem potomkova úspěchu. Má do detailu znát veškerý jeho život alespoň do té doby, než dítě složí státnice.

Tento pocit je tak drtivý, že nás nevyhnutelně přivádí k pocitu viny. Nic neukracuje radost z výchovy víc, než přesvědčení, že je to těžká práce. No… těžká práce to skutečně být může, pokud pravidelně někde schováváte balíčky s podivnými vzpomínkovými krámy, určené pro den vzdálených budoucích narozenin.

Tady je moje heslo v situacích, kdy potřebuju uklidnit nervy:

Co by udělala moje maminka?

Narodila jsem se v roce 1974. Kdybyste poradili mojí mamince, aby pro každé své dítě za každý jeho rok shromažďovala předměty určené do „časového pouzdra“, smíchem by jí tekly slzy.


Včera se mě známá ptala: «Byla tvá máma nějak aktivní v rámci vaší třídy, když jsi chodila do školy?»

Ne, moje maminka ve škole vůbec nikdy nebyla. Jezdili jsme tam autobusem sami od prvního dne školy, na Vánoce jsme kupovali cukroví a višňovou coca-colu, pak skončil školní rok a my jsme si hráli venku až do začátku toho příštího. Tak ubíhal náš školní život.

Moje maminka říká, že zatímco ona i její známí nás prostě vedli, my „rodičujeme“.  A víte co? Má pravdu. Nemíchali se nám ustavičně do života, neochraňovali nás, když to nebylo třeba, nebyli zmítáni nekonečným neklidem a přehnanou starostlivostí. Prostě nás vedli. A z nás vyrostli normální lidé.

Mé vlastní přiznání: pokaždé, když se na obzoru vynoří léto, cítím nesnesitelnou paniku, protože na mě čeká dvanáct nesystémových týdnů a všechno, co si dokážu představit je to, jak mých pět dětí chodí příliš pozdě spát, jak ustavičně civí na display mobilu a jejich mozkové buňky od toho umírají a jak mě postupně přivádějí k šílenství. Jak budu stíhat práci? Jak je zabavím? Čím je zaujmout čtrnáct hodin denně? Už se cítím být Špatnou Letní Matkou, a to je teprve duben. Neboli se musím znovu uchýlit ke svému oblíbenému triku. K té zásadní otázce:

Co by udělala moje maminka?

Tak především, my jsme neměli možnost sledovat kdykoli během dne kreslené filmy, bavit se videohrami nebo na YouTube. Takže by udělala to, co všechny mámy: přikázala by nám, ať si jdeme hrát.

Moji maminku by nikdy ani nenapadlo nás „bavit“, dávat peníze za drahé „letní aktivity“ a  „podporovat zejména takové jejich druhy, které by měly stimulovat náš mozek“. Řekla prostě „jděte si ven hrát“ a my jsme šli. Vymýšleli jsme si hry, jezdili na kolech, tancovali a pili vodu z hadice, když jsme měli žízeň. Přísahám, že v polovině případů máti neměla ponětí, kam jsme se zas zdejchli. Když nás omrzelo courat v sousedství, udělala nám něčí máma obložené chleby a poslala nás hrát si dál. Všechny matky kolem nám popořadě dávaly jídlo a pití, ale nikdo nad námi nekroužil podoben silně nervóznímu orlovi.

A nikdy, ani jedinkrát jsem neměla pocit, že mě snad nemají rádi nebo si mě nepovažují.

Možná prostě svůj vlastní význam ve výchově přeceňujeme? Copak jsme zapomněli, že dětem musíme dovolit, aby se jim taky nedařilo? Aby se z nezdarů učily? Aby překonávaly potíže? Aby se samy bavily? Ze všech sil se snažíme zařídit Kouzelné dětství,  i když děti jsou ve skutečnosti zcela schopné být šťastné i bez nepřetržité účasti dospělých. Myslím, že dělat z nich středobod Všehomíra je ve skutečnosti velmi škodlivé. Musíme chystat dítě na cestu, nikoli chystat cestu pro dítě. Můžeme být něžnými a starostlivými rodiči a nevychovat přitom dítě „z cukru“, které se rozpustí při prvním malém deštíku.


Hádejte jaký vedlejší efekt z toho získáme pro sebe? Ulehčení. Vraťte si radost! Prostě vypněte režim totální kontroly, zkuste přístup „Co by udělala maminka“ a uvidíte, co se stane. Uvidíte, že děti jsou v pořádku. Nebudou z nich ubozí, opuštění drobečkové, ani se nerozpadnou na kousky. Nejsou bezmocné. Jejich budoucnost nebude ztracena. Nechceme přece vychovat mladé lidi, kteří při setkání s první životní překážkou propadnou zoufalství. Nechceme snad, aby děti chápaly, že jsou součástí zdravé rodiny, nikoli úhelným kamenem veškerého světa?

A maminky a tátové? My se konečně zbavíme pocitu viny, který nám říká, že se snažíme nedostatečně, že děláme málo, i když ve skutečnosti ani jedno rodičovské pokolení nevyvíjelo více úsilí. Mám kolegy na univerzitě, odborníky, kteří o takový přístup k výchově přímo prosí,  protože děti jinak nejsou schopny ani vyplnit dotazník v emailu bez pomoci někoho jiného.

Pojďme si vrátit radost a zbavme se falešného stresu! Pojďte se s potěšením dívat, jak si děti hrají na schovávanou, jak stavěji pevnosti z polštářů na gauči, chystají pro nás představení (mí rodiče se z našich inscenací nevzpamatovali dodnes) a šmejdí po okolí s kamarády. Vraťme dětem dar představivosti, samostatnosti a tvůrčích schopností.

Co dělaly naše maminky?

Dovolovaly nám být dětmi, dělat venku hlouposti, padat a odírat si kolena, užívat si prosté radosti dětství. Věděli jsme, že nás mají rádi a že jsme v bezpečí. Nikdy jsme ani nezapochybovali o nejdůležitějších součástech historie. Nebyli jsme křehké skleníkové rostlinky, ale hlučné a veselé děti, které jedly bonbóny špinavýma rukama a dařilo se jim skvěle.

Maminky, nemusíte pro své děti dávat dohromady každoroční „časová pouzdra“. Máte všechno, co vaše děti potřebují: pusinky, dětské knížky, legrační písničky, tancování  v kuchyni, procházky venku, rodinné večeře v přátelském prostředí. Vaše děti nepotřebují, aby je někdo bavil, nebo aby je nutil žít v kříšťálové bublině. Stačí je prostě milovat.

A to je všechno, co opravdu potřebuje každé dítě.