5 příznaků signalizujících, že pokračovat v jízdě nelze

Léto je dobou dovolených a cestování, mnozí se chystají docela daleko, ať už sami nebo s rodinou. Jako dopravní prostředek slouží velmi často automobil.

Každý zkušený řidič má své vlastní účinné metody boje s únavou a spánkem. Pamatuju, že i já jsem měl celý arzenál nejrůznějších způsobů osvěžení: kávu, oříšky, energetické nápoje, krátkou procházku, pár cviků atd. Až později mi došlo, že jsem úplně vedle. Žádný z těch způsobů nedokáže zajistit bezpečnost. Je v tom jistý paradox: všechny ty metody měly napomoci pokračování v jízdě, přitom ale to nejdůležitější je umět včas zastavit!

Tady se jako rada moc nehodí lidové „utahal ses, tak zalehni“, které každý řidič zná a slyšel to milionkrát. Jenže co za volantem znamená to „utahal ses“? Celá Praha přece jezdí unavená po práci domů – a co? Kde jsou nějaká objektivní kritéria stanovující, kdy je únavu ještě možné klidně snést a kdy už je čas zajet ke krajnici?

A měla by to být kritéria zjevná a jednoznačná.

Já mám takových kritérií pět. Mám je prověřena stovkami probdělých nocí za volantem nebo na lodi. Pravidlo je velmi jednoduché: do takového stavu je lepší se vůbec nedostat. Ale přesto, když se jeden jediný z těch příznaků objeví, okamžitě prosím, aby mě někdo vystřídal, nebo zajedu na nejbližší odpočívadlo a snažím se usnout. Protože pokračovat v jízdě nelze.

Tady je těch mých pět objektivních příznaků toho, že každou chvíli usnu:

1. Uvědomuju si, že mrkám

Naprosto zjevné, zcela jednoznačné kritérium. Zkuste si vybavit okamžik, kdy jste naposledy mrkli. Nejde to, že? To je právě ono! Za normálního stavu věcí člověk absolutně nevnímá, že mrká. Když si to začne uvědomovat, je to signál, že pozornost začíná selhávat – a rychle ke krajnici!

2. Zrakové klamy

Postavy na krajnici vypadají zdálky jako něco jiného než se ukážou být zblízka, nebo dokonce úplně zmizí. To je hraniční fáze: oči ještě máte otevřené, ale mozek už nestíhá rychle zpracovat veškeré přicházející informace – spí! Ještě pár minut a vědomí se vypojí úplně.

3. Zrak se nestíhá soustředit

Zkouším přenést zrak ze silnice na přístrojovou desku a zpátky. Kolik že mám najeto? Ještě jednou: rychlý pohled na tachometr a zpátky na silnici. Za normálního stavu oči  bleskově změní zaostření a člověk všechno krásně vidí. Ale na pokraji usnutí je pohled jako skleněný, oči se nestíhají rychle adaptovat na změny a je vyloučeno jedním zběžným pohledem zjistit údaje na přístrojové desce.

4. Lenost mozku

Zkuste vynásobit osmnáct třemi. Za normálního stavu nic těžkého. Ale pro usínajícího člověka je to veliký problém…. vůbec se mu do toho nechce. Je líný se o to i jenom pokusit. Ze stejného důvodu mu také není do řeči. Protože by se musel namáhat, udržovat nit hovoru, volit správná slova. Mezi jiným právě jakákoli verbální komunikace mozek správným způsobem namáhá, takže zaprvé, kdo povídá, neusíná a zadruhé, je-li v kabině ticho, usnou brzo všichni. V tu chvíli je také čas zastavit, i kdyby se vám zdálo, že se dá jet ještě mnohem dál. Pro upřesnění dodávám, že člověka probírá nejen nějaké prázdné řečnění, ale rozhovor na nějaké vzrušující aktuální téma, ať jde o sex, politiku nebo námět bohatý na spoustu protichůdných názorů. Takže si na cestu připravte zásobu horkých problematických témat.

5. Drobné odchylky

Dvakrát třikrát jste zapomněli přepnout zpátky na potkávací světla? Je čas se vyspat. Nepamatujete si, jakou dopravní značku jste právě minuli? A tu před ní? Taky ne? Spát! Zastavili jste na blikající oranžová světla na křižovatce? Dokonce na zelená? No… už sami víte.



Jako bonus přidávám expresní test pro pasažéra: jak nenápadně prověřit řidčovu ospalost.

Tajemství spočívá v tom, že nemá smysl klást otázky typu „Hele, jsi v pořádku?“. Odpověď bude vždycky stejná: „Jasně“. Místo toho klaďte řidiči otázky, u nichž odpověď vyžaduje přemýšlení nebo pozornost.  Například: „Kde to jsme?, Kudy jsme to teď projeli?“, nebo „Kolik nám vlastně zbývá do…“. Vůbec nejlepší je ještě něco složitějšího, jako například: „Co myslíš, že by bylo nejlepší dát XY k narozkám?“. Pokud jsou odpovědi až příliš jednoduché, jednoslabičné, situaci neodpovídající, je čas se za volantem prohodit. A jeví-li pacient přece jen ještě dost známek života, je na každý pád dobré s ním o něčem mluvit. Ať o věcech duchovních nebo o politice. Hlavní je, že při debatě je čistě fyzicky nemožné usnout.

Hlavní pravidlo říká: mozek se neodpojí naráz, odpojuje se postupně. Jako počítač, který zpomaluje: nejdřív podává výkon na 100%, pak na 50, 20 a bum – zamrzá. Zachytit onen přechod od stovky k padesátce je reálně možné, když víme, co hledáme a jak postupovat. Je třeba hledat jakýkoli projev lenosti a prověřovat zpomalení vědomí.

Stejně však zůstává otázka: mohu kontrolovat sám sebe? Je to dostatečné pro bezpečnost jízdy, když jedu sám na velkou vzdálenost? Poctivě řečeno, nejsem si tím jist. Léčka spočívá v tom, že spolu s otupujícím vědomím otupuje také pocit strachu. Takže člověk chápe, že pomalu usíná, podle všech kritérií zdravé mysli je vlastně vlásek od smrti, což si dokonce uvědomuje, ale zároveň se toho v tu chvíli vůbec nebojí! Protože mozek už prakticky spí. Říká si „No, ujedu ještě x km do nejbližší xxx a tam si zdřímnu, nebo se vyměníme“.

Všechny tyhle příznaky je dobré sledovat, zvláště když jedete sami. Je třeba snažit se vůbec se jim nepřiblížit. A jak říkám – projeví se jen jeden: zastav. Je to daleko spíš nezbytná než dostatečná podmínka bezpečnosti. Jediná varianta, kterou jsem si jistý na 100%, je jízda se spolujezdcem a neustálý rozhovor. Ani ne tak pro udržení nálady či svěžesti, jako pro ustavičnou vzájemnou kontrolu (viz: bod 4). Když hovor utichá, zalehněte oba dva.

Dávejte na sebe pozor. A pěkné léto!