Na jedné přednášce nám profesor ohlásil novou posluchačku. Chvíli na to jsem ucítila lehký dotek na rameni a když jsem se ohlédla, uviděla jsem malou suchoučkou stařenku s tak vlídným úsměvem, že jsem se musela usmát taky.
– Ahoj drahoušku, jmenuju se Rose a je mi osumasedmdesát, – řekla. – Můžu se tu posadit?
S úsměvem jsem se posunula a udělala jí místo.
– Jen se posaďte. Můžu se zeptat, co vás přivedlo na vysokou v tak nevinném věku? – zažertovala jsem.
– Jsem tu, abych klofla bohatého muže a porodila mu kupu dětí, – mrkla na mě a uchechtla se stařenka.
– A doopravdy? Rose se mi líbila pořád víc.
– No, doopravdy je to tak, že jsem vždycky chtěla mít vyšší vzdělání, tak jsem tady, – pravila.
Po přednášce jsme spolu šly do menzy na oběd. Od toho dne jsme celé tři měsíce obědvaly společně. Rose se stala duší prakticky všech studentských srazů. Všichni studenti si s ní rádi povídali a nikdy se nesetkala s nějakou nepřízní.
Na konci semestru jsme ji zvolili, aby za nás vystoupila na absolventském večeru. Když šla k tribuně, vypadly jí z ruky papíry s připraveným projevem. Snažila se je posbírat, ale nenašla zdaleka všechny.
– Nezlobte se, jsem strašně roztržitá. Kvůli manželovi jsem přestala pít pivo, jenže po whisky se opiju daleko dřív, – žertovala. Ty taháky už stejně neposbírám, tak mi dovolte promluvit jen tak, spatra, o tom, co si myslím.
Než utichl smích, odkašlala si a spustila:
– Nepřestáváme si hrát, protože dospíváme. Dospíváme proto, že si přestáváme hrát. Jsou jenom čtyři tajemství mládí, štěstí a úspěchu. Musíte se usmívat a každý den najít v životě něco veselého. Musíte mít sen. Když člověk přestává snít, umírá. Kolem nás je plno lidí, kteří jsou mrtví, ale vůbec to netuší! Mezi stárnutím a dospíváním je obrovský rozdíl. Jestli je vám 19 a budete se celý rok jen válet na gauči, bude vám 20. A když se já budu válet celý rok na gauči, bude mi 88. Není nijak složité stárnout. Abychom zestárli, nepotřebujeme žádný talent, žádné nadání. Nadání spočívá v umění najít pro sebe něco nového, změnu. Ničeho nelitujte! Staří lidé obvykle nelitují toho, co udělali, jejich žal budí to, co udělat nestačili. Smrti se bojí ten, kdo má toho žalu příliš.
Svou řeč ukončila frází „S úctou Rose“. Vrátila se na své místo a my jsme seděli a přemýšleli nad jejími slovy.
Po roce získala vyšší vzdělání, o kterém tak dlouho snila. A týden na to zemřela ve spánku. Více než dva tisíce studentů přišlo na Rosin pohřeb. Přišli uctít příklad toho, že nikdy není pozdě stát se tím, kým chcete být.
Není nijak složité stárnout.
Stáří je nevyhnutelné. Dospívání je věcí volby.
Věnováno všem holkám přes 50, s láskou
9 důvodů, pro které mají muži rádi ženy přes 40