Zbavte se těchto slov a získejte svobodu

S pojmem organické řeči jsme se vypořádali a je zřejmé, že ničivých slov je lepší se zřeknout. Jak na to? Nemusíte dělat nic zvláštního. Teď už víte, jaká slova to jsou, to znamená, že jsou odzbrojena. Nyní, i když se vám začnou nutit do řeči, okamžitě to postřehnete a ničivé slovo nahradíte neutrálním (nebo dokonce užitečným) synonymem. A velmi tak pomůžete svému zdraví.

Tak je to jednoduché – masky jsou sejmuty a řeč se očišťuje. Odhalená ničivá slova z ní postupně mizí. Stejně bychom měli postupovat ještě s dalším souborem slov. Říká se, že jsou to slova – okovy. Je to velmi přesný název. Používáním těchto slov totiž spoutáváme sami sebe, omezujeme svou svobodu, své možnosti a právo, které má každý z nás ode dne narození: dostávat od života to nejlepší.

Naštěstí není takových slov mnoho a zbavit jich svou řeč nebude tak složité. Stačí vědět, že soubor slov, která jsou okovami, se skládá ze 4 základních „klanů“.

Klan „to mi nevyjde“

Tato slova výmluvně ukazují na nevíru v sebe sama, vždycky se za nimi schovává přesvědčení, že vaše schopnosti jsou omezené, že jste šediví, nenápadní, „obyčejní“. Slova z klanu „to mi nevyjde“ nutí člověka doslova stát na místě – a hnít zaživa.

Nevypadá to tak, ale za zdánlivou neškodností těchto slov ani nepostřehneme jejich záludnost a neuvědomíme si, že nás nutí páchat smrtelný hřích: vždyť když pochybujeme sami o sobě, projevujeme takovou nadutost, jako bychom se pokládali za něco mimo veškerý ostatní vesmír. Tváříme se, že my jsme sami o sobě a svět je taky sám o sobě (a žádný vztah k tomu, jací jsme my, ve skutečnosti nemá); že soubor unikátních schopností, kterými je každý vybaven od narození, nás k ničemu nezavazuje; že poselství obracející se ke každému, kdo je člověkem: „Dostalo se ti nadání a neseš za ně zodpověnost“ – se na nás vůbec nevztahuje.

Podívejte se na slova, za něž je velmi pohodlné se ukrýt a schovat – a nenaplnit své unikátní životní poslání :

1. nemůžu
2. neumím
3. nejsem si jist/a
4. to nevyjde
5. to je nad mé možnosti (síly)
6. to nemůžu slíbit
7. to nezáleží na mě
8. nevezmu na sebe takovou zodpovědnost

Nejzáludnější slovo klanu „to mi nevyjde“ je skvěle zamaskované vynasnažím se.

Zbavte tohle slovo falešné víry ve výsledek, odeberte mu sotva dýchající nadšení a uvidíte jeho pravou tvář. Pochopíte, co ve skutečnosti toto slovo sděluje: nevěřím si.

Klan „nezasloužím si“

Přes vnější podobnost mají slova tohoto klanu zcela jiný úkol než klanu předchozího. Vyznavači slov z tohoto klanu obvykle nepostávají na místě, skutečně usilují o vlastní rozvoj a velmi dobře chápou, že v tom také spočívá smysl jejich života. Mívají pověst chytrých lidí a všeumělů. Táhnou za sebou všechno a všechny a berou na sebe odpovědnost za vše. Domnívají se, že kůň k tahu a oni sami jsou synonyma (a že kritika a pobízení těch, kdo se vezou za jejich zády, patří k věci). Člověk nemusí být zkušeným psychologem, aby zpozoroval, jak silně se ctitelé klanu slov „nezasloužím si“ obávají získat adekvátní odměnu. A aby se jim nedostalo výhod, které by si za to všechno zasloužili, vymýšlejí si takové překážky, že překonat je… Obvykle ty překážky zformulují jako odkaz na jakousi morální normu, která ovšem vznikla přinejmenším před tisíci lety. Avšak přesvědčit ty, kdo jsou si jisti, že si něco „nezasloužili“, že jde o normy dávno zastaralé, je poněkud složité.

Slova klanu „nezasloužím si“:

1. Ještě není čas.
2. Kdo by nechtěl, ale…
3. Já o nic nestojím!
4. Chtít nezaškodí
5. Kdo jsem já, abych…

Všimněte si také tohoto „klenotu“. Proniká do řeči tak snadno, že se ani nemusí maskovat: Nemohu si dovolit! Je jasné, že okovami se tahle věta stává pouze v kontextu sebeomezování. Když ovšem řekneme: „nemohu si dovolit nedbat o své zdraví“, je to něco zcela jiného.

Klan „já nechci, ale oni mě nutí“

To jsou naše oblíbená slova. Podle frekvence, s jakou jsou používána, by se zdálo, že je nejen milujeme, ale že je přímo zbožňujeme:

1. je třeba
2. musí se (ne v kontextu potřeby, ale ve významu „jsem povinen“)
3. musím
4. žádá se/je nutno
5. problémy (velmi záludné slovo, skvěle maskované: ne, že snad ukazuje na existující problémy, jak by se mohlo zdát, naopak problémy vytváří)

Kolikrát za den říkáme, nebo od svého okolí slyšíme tato slova? Nedopočítáme se! A nejenom je říkáme, zároveň zodpovědně (bez veškerých možných jiných výkladů) sdělujeme sobě samým a jeden druhému: «můj život je bezútěšné otroctví».

A co je nápadné: s těmito okovy už jsme se tak sžili, že se dokonce ani nepokoušíme je alespoň na čas shodit. Používáme je i tehdy, když mluvíme o svých osobních potřebách, které nemají nic společného s našimi povinnostmi vůči jiným lidem (nebo okolnostem). Všimněte si někdy, jak často říkáte „musím“, „měl bych“ (vy, já, všichni na celém světě), ať už je to k věci nebo není. Takovou řečí budujeme mohutné zábrany, přes které se k nám radost probít zkrátka nedokáže.

A tak chodíme s ustaranými tvářemi a načisto zapomínáme, že jsme sem přišli výhradně proto, abychom se životem kochali!

Klan „to nejde“

Jejich použití zadusí naprosto vše, čemu se říká sen… Bývaly doby, kdy slovo „sen“ i jeho odvozeniny byly doprovázeny shovívou grimasou (ach, ta odtrženost od reality!). Dneska už nikoho nemusíme přesvědčovat, že právě snílkům vděčíme za všechno, čeho s potěšením využíváme: elektřinu, telefon, televizi, internet, letadla, stroje, auta…seznam by mohl být nekonečný. Je tedy moc dobře, že jsou na světě snílci, aby nám dávali vědět a nedovolovali zapomenout, že možné je všechno.

Všechno (absolutně všechno), co vnímáme jako vnitřní hlas (chci), je přímým poukazem na možnost. A samozřejmě i na to, že všechny možnosti mají veliký potenciál uskutečnění – jinak by vnitřní touha jednoduše nevznikla.

Tady jsou ta slova:

1. Nemožné.
2. Nepravděpodobné.
3. Nemůže být.
4. Kdyby snad… (zřeknutí se možnosti).
5. Kdyby něco (rovněž zřeknutí se možnosti: chtěl bych, ale těžko to získám…).
6. Může se stát, že… (plánování překážek. Tato věta je nejspolehlivější cestou nejen k NEzískání toho, co bys chtěl, ale i přesvědčení sebe sama, že to rozhodně ani nechceš).
7. A co když… (stejná historie).
8. Nedej bože, aby… (opět totéž).

A co nejvíc ubíjí: nemáte volbu.

Zdržím se dalších komentářů – nejsou nutné.

Pokud jste v textu došli až sem, mám pro vás radostnou zprávu: právě jste absolvovali velmi účinnou terapii, která vás může zbavit mnoha destruktivních programů. Zbývá jen dodat to, co vždycky říkají lékaři: „Všechno je v pořádku, teď už to záleží jenom na vás“.

V této souvislosti ještě prosba: buďte opatrnější při zacházení se slovy, která jsou okovami. Nejlépe ze všeho: zbavte je práva existence ve své řeči. Chcete vědět, jak to udělat?

Skvěle pomáhá postup „Pranýř“. Vypište škodlivá slova (viz: organická řeč) a slova, která jsou jako okovy, na papír a tenhle seznam připevněte na nějaké viditelné místo – na ledničku, na zrcadlo nebo k pracovnímu stolu. Nechte ho tam nějaký čas – 7-10 dní. Déle to stejně nemá smysl. Za tu dobu už se zformuje to, k čemu postup směřuje – vzniká pojem „černé listiny“. Ta poslouží jako dovedný zdravotník, který z naší řeči včas odstraní všechny prvky destruktivních programů. Zkuste to.

Záměrně vám neposkytuju žádný seznam určený pro „Pranýř“. Prosím, abyste si ta slova zapsali sami, a to rukou. Seznam připravený předem funguje jen slabě. Je to pochopitelné, protože na jeho vzniku nebyla zainteresována analytická paměť toho, komu je určen.

Při sestavování seznamu určeného na „Pranýř“ nezapomeňte i na slova, která zde neuvádíme. Jistě je znáte a při sestavování seznamu se vám vybaví sama.