Když nedokážete někomu odpustit

Jestli něco nemůžu vystát, jsou to všechna stále dokola opakovaná klišé o odpouštění.

Znám kdekteré přísloví, kdejakou radu a každý obecně přijatý názor. Pokoušela jsem se najít odpovědi v literatuře. Pročetla jsem všechny posty na každém jen trochu zajímavém blogu, kde se probíralo téma nepřekonatelného hněvu. Vypsala jsem si spoustu Buddhových citátů, většinu dokonce znám nazpaměť, ale nějak na mě nepůsobí. Zkrátka vím, že vzdálenost mezi rozhodnutím odpustit a skutečným pocitem smíření může být nepřekonatelná. Až moc dobře to vím. A ke skutečnému překonání té vzdálenosti jsem nikde žádnou radu nenašla. Bolest, lítost a bezmoc živí hněv a trýzní nás duševně i fyzicky. Přemýšlela jsem nad tím důkladně …

Odpuštění je pro ty z nás, kteří dychtíme po spravedlnosti, neproniknutelnou džunglí. Už jenom pomyšlení na to, že někdo odejde bez trestu po všem, co napáchal, nám působí bolest. Vůbec netoužíme zachovat si čisté ruce – stopy krve pachatelů příkoří a zlých činů by nám dělaly jen dobře. Chceme si vyrovnat účty. Chceme, aby sami na sobě pocítili to, co my.

Odpuštění se nám zdá být zradou sebe sama. Svůj boj za spravedlnost nechcete vzdát. V srdci vám sálá oheň a spaluje vás vaším vlastním jedem. Víte to, ale stejně se toho nemůžete zbavit. Hněv je vaší součástí, stejně jako srdce, mozek nebo plíce. Já takový cit dobře znám. Dobře vím, jaké to je, když člověku zuřivost v krvi tepe ve stejném rytmu jako srdce.



Jedno však musíme o hněvu vědět: je to instrumentální emoce. Hněváme se, protože chceme spravedlnost. Protože si myslíme, že to bude k dobrému. Protože se domníváme, že čím víc se budeme hněvat, tím víc toho můžeme změnit. Hněv nám neumožňuje chápat, že minulost už skončila, škoda už byla způsobena. Napovídá člověku, že msta všechno napraví.

Živit v sobě hněv je doslova totéž jako stále znovu drásat krvácející ránu v naději, že tím zabráníte vzniku jizvy. Jakoby člověk, který vás ranil, měl jednoho dne přijít a vaši ránu scelit s takovou přesností, že po ní nezůstane ani stopy. Pravda o hněvu je jen jedna: je to prostě odmítnutí léčby. Máte obavy, protože až se rána zhojí, budete žít v docela nové, neznámé kůži. Ale vy chcete tu starou. Hněv vám napovídá, že nejlíp bude nepřipustit, aby krev přestala téci.

Když ve vás všechno doslova kypí, zdá se odpuštění nemožné. Chtěli byste odpustit, protože rozumově chápete, že to je zdravá volba. Toužíte po klidu a smíření, které vám odpuštění nabízí. Chcete se osvobodit. Chcete, aby ta bouře v mozku konečně ustala, ale nic s tím nedokážete dělat.

Protože to hlavní o odpouštění nám nikdy nikdo neřekl: odpuštění rozhodně nic nenapraví. Není to školní guma, kterou odstraníme všechno, co se nám stalo. Neodstraní lítost a bolest, s nimiž žijeme a neposkytne nám okamžitý pocit smíření. Hledání vnitřního pokoje je dlouhá a těžká cesta. Odpuštění je pouze tím, co zabrání, abyste na této cestě byli úplně vyprahlí.



Odpuštění znamená vzdát se naděje na jinou minulost. Je to pochopení, že všechno skončilo, prach se usadil a to, co bylo zničeno, už se nikdy ve své původní podobě neobnoví. Je to přijetí faktu, že škodu nelze žádným kouzlem nahradit. Ano, uragán byl nespravedlivý, ale ve vašem zničeném městě na vás stále ještě čeká život. Žádný hněv město z ruin nepozvedne. Musíte to udělat sami.

Odpustit znamená přijmout osobní odpovědnost. Nikoli za zničení, ale za obnovu. Znamená to rozhodnout se, že se k vám vrátí klid.

Odpuštění neznamená, že vina těch, kdo vám ublížili, je zahlazena. Neznamená, že se snad s nimi máte přátelit nebo s nimi sympatizovat. Prostě přijmete skutečnost, že na vás zanechali stopy a vy teď s těmito stopami musíte žít. Přestanete čekat, až přijde člověk, který vás zranil, aby „všechno bylo jako dřív“. Začnete léčit své rány bez ohledu na to, zda po nich zůstanou památky. Je to rozhodnutí žít dál i se svými jizvami.

Odpuštění není žádná výhra nespravedlnosti. Jde o utváření vaší vlastní spravedlnosti, vlastní karmy a vlastního osudu. Jde o to znovu se postavit na nohy s odhodláním dál se kvůli minulosti netýrat. Odpustit znamená pochopit, že vaši budoucnost nebudou určovat vaše jizvy.

Odpuštění neznamená, že se vzdáváte. Znamená, že jste sebrali síly a jste připraveni jít dál.
(via)
=