Steve Jobs. Příběh o smrti. Zůstaňte dychtiví. Zůstaňte blázniví.

Když mi bylo 17, četl jsem někde citát, který zněl přibližně takhle: „Jestliže žijete tak, jako by každý den byl váš poslední, budete mít jednou jistě pravdu.“

Obrovsky to na mě tenkrát zapůsobilo a od té doby – už 33 let – každý den, když se ráno dívám do zrcadla, říkám si: „Kdyby tenhle den byl můj poslední v životě, chtěl bych opravdu dělat to, co se dnes chystám dělat?“ Pokud odpověď zněla „ne“ několik dnů po sobě, chápal jsem, že je třeba něco změnit.

Myšlenka na to, že brzy zemřu, je tím nejdůležitějším nástrojem, který mi pomáhá při důležitých životních rozhodnutích. Protože všechno ostatní – mínění druhých, všechna ta pýcha a strach z nezdaru a ostudy, všechno je nicotné před tváří smrti. Zůstává jenom to, co je skutečně důležité. Myšlenka na smrt je nejlepším způsobem, jak se vyhnout domněnce, že máte co ztratit. Už teď jste nazí. A nemáte jediný důvod nejít za hlasem svého srdce.

Asi před rokem mi stanovili diagnózu: rakovina. V půl osmé ráno byl hotov snímek, na kterém byl jasně vidět nádor slinivky. Já jsem dokonce ani nevěděl, co to slinivka je. Lékaři mi řekli, že tento typ rakoviny je neléčitelný a že nebudu žít déle než 5-6 měsíců. Můj doktor mi poradil, abych šel domů a dal si do pořádku své záležitosti (což u lékařů znamená, že se máte připravit na smrt).

Mezi jiným to znamená pokusit se říci svým dětem vše, co byste jim řekli v následujících deseti letech. Znamená to ujistit se, že všechno je zařízeno tak výhodně, aby vaše rodina žila pokud možno dobře. Znamená to rozloučit se. Prožil jsem s tou diagnózou celý den.

Pozdě večer mi pak udělali biopsii – do krku mi vsunuli endoskop, prostrčili ho žaludkem a střevem až do slinivky a tenkou jehličkou tam odebrali několik buněk z nádoru. Já jsem nebyl při vědomí, ale moje žena, která tam byla se mnou, mi pak říkala, že když se lékaři na ty buňky podívali pod mikroskopem, začali radostně halasit, protože se ukázalo, že mám vzácnou formu rakoviny slinivky, která se dá léčit operací. Takže mě operovali a jsem teď v pořádku. Smrt mi tehdy byla úplně nejblíž a já doufám, že to bylo nejblíž na několik následujících desítek let. Když jsem prožil tohle, mohu teď s daleko větší jistotou než v době, kdy pro měi smrt byla sice užitečným, nicméně přece jen rozumovým konceptem, říci toto:



Nikdo nechce zemřít. Dokonce ani lidé, kteří se chtějí dostat do nebe, nechtějí zemřít. A přece smrt je cílovým bodem nás všech. Ještě nikdy se jí nikdo nedokázal vyhnout. A tak to taky má být, protože Smrt je zřejmě tím nejlepším vynálezem Života. Je nositelkou změn. Zbavuje svět starého, aby udělala místo novému. Dnes to nové můžete být vy, ale jednou (a ani ne za tak dlouho) – i vy zestárnete a Život se vás zbaví. Promiňte mi tu dramatiičnost, ale taková je pravda.

Váš čas je vymezen, proto jím neplýtvejte a nežijte svůj život jako život někoho jiného. Nenechte se lapit do pasti dogmatu, která vás láká, abyste svůj život podřídili myšlenkám jiných lidí. Nedovolte zvukové kulise cizího mínění přehlušit váš vlastní vnitřní hlas. A to nejdůležitější – mějte odvahu následovat hlas svého srdce a svou intuici. Ty už jakýmsi způsobem vědí, kým se ve skutečnosti chcete stát. Všechno ostatní je druhotné.

V mládí jsem čítal pozoruhodnou publikaci The Whole Earth Catalog (Katalog celé Země), což byla bible mojí generace. Stvořil ji chlapík jménem Stewart Brand, který bydlí tady nedaleko v Menlo Park. Bylo to na konci šedesátých let, před érou osobních počítačů a digitálního tisku. Publikace tedy vznikala za pomoci psacích strojů, nůžek a Polaroidů. Bylo to něco jako Google v papírovém vydání, jenže 35 let před Googlem. Byla to idealistická publikace, plná velkých nápadů.

Stewart se svojí partou vydali několik dílů The Whole Earth Catalog a nakonec došlo na poslední číslo. Bylo to v polovině sedmdesátých let. Na poslední straně obálky byla fotka silnice za časného rána. Na takové jste možná někdy, pokud máte sklony k dobrodružství, stopovali. Pod fotkou stála tato slova: Stay Hungry. Stay Foolish. „Zůstaňte dychtiví. Zůstaňte blázniví.“ To bylo jejich poselství na rozloučenou.

Já sám jsem si to vždycky přál.

Zůstaňte dychtiví. Zůstaňte blázniví.