Převyprávění Červené Karkulky ve stylu známých spisovatelů

Erich Maria Remarque

— Pojď ke mě, — řekl Vlk.
Karkulka nalila dva koňaky a posadila se k němu na postel. Tiše vdechovali známou vůni. Byl v ní stesk i únava, stesk a únava hasnoucího soumraku. Koňak byl život sám.
— Je to tak jasné — promluvila. — Nemáme v co doufat. Nemám žádnou budoucnost.
Vlk mlčel. Souhlasil.

Jack London

Byla však důstojnou dcerou své rasy; v žilách jí kolovala krev bílých pokořitelů Severu. Bez mrknutí oka se proto vrhla na Vlka, zasadila mu zdrcující úder a ten vzápětí podpořila jedním klasickým zvedákem. Vlk v hrůze utíkal. Dívala se za ním a usmívala se svým okouzlujícím ženským úsměvem.

Guy de Maupassant

Vlk ji přivítal. Změřil si ji tím osobitým pohledem, který zkušený pařížský zpustlík vrhá na provinciální koketku stále ještě předstírající nevinnost. On však nevěří v její nevinnost o nic víc než ona sama a přímo už vidí, jak se svléká, sukně padají jedna za druhou a ona tu stojí jen v kombiné, pod nímž se rýsují svůdné křivky jejího těla.

Gabriel García Márquéz

Uplyne mnoho let a Vlk bude stát u zdi a čekat, až ho zastřelí. Tehdy si připomene ten daleký večer, kdy Babička snědla s dortem tolik arzénu, že by to stačilo vyhubit celou hromadu krys. Ona však jako by nic seděla, mlátila do klavíru a zpívala při tom až do půlnoci. Za dva týdny se Vlk s Karkulkou pokusili vyhodit do povětří domek té nesnesitelné stařeny. Srdce se jim zastavovalo, když sledovali, jak se modravý plamínek plazí po šňůře k detonátoru. Oba si zacpali uši, úplně zbytečně, protože žádný rachot nenastal. Když se Červená Karkulka odvážila vejít dovnitř v naději, že spatří mrtvou Babičku, zjistila, že je v ní života na rozdávání: v rozervané košili a ohořelé paruce chodila stařena sem tam po místnosti a utloukala oheň přikrývkou.

Haruki Murakami

Když jsem se probudil, Červená Karkulka ještě spala. Vykouřil jsem jednu za druhou sedm cigaret. Pak jsem šel do kuchyně a začal jsem chystat nudle. Vždycky dělám nudle velmi pečlivě a nemám rád, když mě při tom někdo vyruší. Rádio hrálo Pink Floydy. Když jsem poléval nudle omáčkou, zazněl u dvěří zvonek. Šel jsem ke dveřím a cestou jsem nakoukl do ložnice. Červená Karkulka ještě spala. Se zalíbením jsem se podíval na její uši, jedno z nich bylo prosvíceno ranním sluncem. V životě jsem takové uši neviděl… Otevřel jsem dveře a uviděl tam Vlka. Hned jsem si vzpomněl na Ovci…

Richard Bach

— Jsem racek! — řekl Vlk.
— To je iluze, — odpověděla Karkulka.
Pod křídlem Cessny 152 s rozpětím 10,17, vybavené čtyřcylindrovým motorem Lycoming O-235-L2C o objemu 3,8 l a výkonu 1×110 HP při 2550 otáčkách za minutu, ubíhaly modré vrcholky kouzelného lesa. Letadlo přistálo u domečku z bílého kamene, postaveného na kraji lesa.
— Vidíš ten domek? — zeptala se Karkulka s mazaným úsměvem.
— Sami si do života zatahujem domečky a Babičky, — vzdychl Vlk.

Victor Hugo

Červená Karkulka se zachvěla. Byla sama. Byla sama jako jehlička v poušti, jako zrníčko písku mezi hvězdami, jako gladiátor mezi jedovatnými hady, jako náměsíčnice v peci…

Edgar Poe

Na kraji starého, pochmurného, tajemně krutým závojem zahaleného lesa, nad nímž plynula temná oblaka zlověstných výparů a zazníval osudový zvuk okovů, žila v mystické hrůze Červená Karkulka.

William Shakespeare

Zda sníst či nesníst, to je, oč tu běží!

Patrick Süskind

Vlkův pach byl odporný. Byl cítit jako koželuhova světnice, v níž se rozkládaly mršiny. Z jeho špinavé šedivé kůže vycházel nevýslovný sladkohořký mrtvolný puch vyvolávající nevolnost a pocit hnusu. Vlk sám to nevnímal, byl zcela soustředěn, kochal se Červenou Karkulkou. Voněla jako fialka za úsvitu, tou nepojmenovatelnou vůní, kterou mají květiny jen pár chvil před rozedněním, ještě než se poupě úplně otevře.

Honoré de Balzac

Vlk přišel k babiččinu domku a zaklepal na dveře. Byly to dveře vyrobené v polovině 17. století neznámým mistrem. Vyřezal je z tehdy módního kanadského dubu, dal jim klasický tvar a zavěsil na železné panty, které v té době možná byly docela funkční, teď ovšem příšerně vrzaly. Na dveřích nebyly žádné ornamenty ani ozdoby, jenom v pravém dolním rohu bylo vidět škrábanec, o němž se říkalo, že ho vlastní ostruhou způsobil Celestin de Chevard – oblíbenec Marie Antoinetty a ze strany matky bratranec babiččina dědečka Červené Karkulky. Vcelku to byly dost obyčejné dveře, a proto si jich podrobněji všímat nebudeme.

Rudyard Kipling

– Jsme jedné krve, ty i já! — zavolala Červená Karkulka za Vlkem. — Dobrý lov!