Štěstí je cesta, ne místo, kam máme dojít

Přesvědčujeme sami sebe, že život bude mnohem lepší, až se oženíme nebo vdáme, až budeme mít dítě, pak druhé. Potom jsme zase nespokojeni, že děti jsou ještě malinké a čekáme, že jak povyrostou, bude všechno lepší.

Záhy si děláme starosti, že jsou z nich puberťáci a musíme se naučit nějak s nimi vycházet. Nepochybně, až vyrostou z teenegerských let, budeme šťastnější.

Říkáme si, že život bude snazší až manžel či manželka vyřeší své problémy, až budeme mít lepší auto, až si vezmeme dovolenou, až konečně budeme v penzi.

Pravda ovšem je, že není lepší čas pro to, být šťastný, než právě teď.

Jestliže ne teď, tak potom kdy? Vždyť život je pořád samá výzva. Lepší vzít všechno jak to je a rozhodnout se být šťastný teď hned. Dlouhou dobu se zdálo, že život už už začne. Ten skutečný. Opravdový. Ale vždycky se objevila nějaká překážka, nějaká drsná zkouška, kterou bylo třeba projít, práce, která se nedala odkládat, čas, který bylo třeba něčemu věnovat, účet, který musel být zaplacen. No, ale potom, potom už budeme žít…

Nakonec jsem pochopil, že ty překážky jsou sám život. To mi umožnilo si uvědomit, že žádná „cesta ke štěstí“ neexistuje. Štěstí je ta cesta sama o sobě.

Proto vychutnávejte každý okamžik.



Už dost čekání, až skončí škola, až začnete studovat, až budete mít práci, až budete ženatý nebo vdaná, až bude večer, až bude pátek, až bude neděle ráno, až si koupíte nové auto, až splatíte hypotéku, až bude jaro, až bude léto, podzim nebo zima, až bude prvního nebo patnáctého, až vám v rádiu zahrají tu vaši, až umřete, až se znovu narodíte… dřív, než se rozhodnete být šťastní.

Štěstí je CESTA, ne místo, kam máme dojít.

Neexistuje žádný jiný čas, kdy bychom měli být šťastni. Pouze a jedině TEĎ. Žijte a užívejte si to. A teď se zamyslete a zkuste odpovědět na tyhle otázky:

1- jmenujte 5 nejbohatších lidí na světě
2 – jmenujte 5 posledních „Miss World“
3 – jmenujte posledních 5 nositelů Nobelovy ceny
4 – jmenujte posledních 5 držitelů Oskara za nejlepší roli

Nevyšlo to? Je to těžké, co?

Nic si z toho nedělejte, on to ví málokdo.

Potlesk utichne.

Na sošky a ceny padá prach.

Na vítěze se rychle zapomene.

Zkuste teď odpovědět na jiné otázky:

1 – jmenujte 3 učitele, kteří podstatně ovlivnili vaše vzdělání
2 – jmenujte 3 přátele, kteří vám pomohli v těžké chvíli
3 – vzpomeňte si na několik lidí, kteří ve vás vyvolali zvláště silné city
4 – jmenujte 5 lidí, s nimiž rádi trávíte čas

Podařilo se? Tohle je lehčí, co?

Lidé, kteří ve vašem životě něco znamenají, nemají rating „nejlepší“, nemají nejvíc peněz ze všech a nejspíš nejsou vítězi v těch nejvýznamnějších soutěžích… Jsou to ti, kdo o vás mají starost, komu jste drazí, ti, kdo vždycky budou stát vedle vás.

Na chvíli se nad tím zamyslete.

Jste také v nějakém seznamu? V jakém?

Dovolte mi stisknout vám ruku. Nepatříte k „celebritám“, ale k těm, o nichž jsem teď mluvil…



Před nějakou dobou na jedné parasportovní soutěži stálo na startu běžecké dráhy devět atletů. Všichni byli postiženi tělesně nebo mentálně. Zazněl výstřel. Ne všichni se hned dali do běhu, i když všichni se chtěli nějak zúčastnit. Pak jeden chlapec upadl. Ostatní zpomalili. Chlapec se dal do pláče. Všech osm se zastavilo a vraceli se k němu. Dívka s Downovým syndromem ho objala. Chlapec se uklidnil. Společně potom všech devět došlo do cíle.

Diváci stáli na svých místech a nekonečně dlouho tleskali. Každý, kdo to viděl, si to stále pamatuje. Proč?

Protože hluboko uvnitř každý z nás ví, že v životě existují mnohem důležitější věci, než individuální vítězství. Nejdůležitější je pomáhat k vítězství druhým. I když to zpomalí nebo změní náš vlastní běh.

«Svíčky neubude, když se od jejího plamene zapálí další»…