Proč je všude tolik nešťastných lidí?

Zamysleli jste se někdy nad tím, proč je všude tolik nešťastných lidí? Narazit na šťastného člověka je obtížné, takže se občas zdá, že život plný hořkosti a zmatků je vlastně normální.

Ve skutečnosti to tak ovšem být nemá. Vždyť normálním stavem lidské duše je radost a klid. Nešťastní jsme pro svá zvýšená očekávání vůči sobě samým, vůči svým blízkým, svém materiální úrovni, kariéře a bůhví vůči čemu dalšímu.

Člověku s neúměrným očekáváním se zdá, že na jeho rozháraném vnitřním stavu má vinu okolí i jeho vlastní nedokonalost. Je přesvědčen, že jeho nervozitou je vinen rozdíl mezi realitou a očekáváními. Má za to, že klidu dosáhne, až se sny změní ve skutečnost. Avšak zvýšená očekávání se liší od zdravého úsilí o zdokonalování tím, že nemají pevný základ v reálných možnostech objektu, na který se zaměřují.

V podstatě jde o psychologickou odchylku vyznačující se zvýšeným neklidem, nervozitou a mstivostí. Lidé stižení syndromem zvýšených očekávání se vždy domnívají, že by si zasluhovali více, než čeho se jim dostává. Často si neuvědomují, že jsou to oni sami, kdo neodpovídá vlastním zvýšeným požadavkům.

Usilují například o funkce, k nimž nemají dostatečnou kvalifikaci, sní o tom, že se vdají za jakýsi ideál nebo ožení s celebritou. Jejich ambice nemají žádné meze.

Konflikt mezi r eálným a vymyšleným světem a nemožnost dosažení vytouženého cíle dále posilují jejich neklid a rozrušení. Kruh se uzavírá.

Tento syndrom často vyrůstá z komplexu méněcennosti. Vnějšími atributy (krásná manželka, bohatství, elegantní dům) si postižený člověk chce kompenzovat vlastní vnitřní pocit méněcennosti.

A když od života dostane opět „starou belu“, hrouží se ještě hlouběji do svého komplexu. Neúměrnými požadavky trpí jeho okolí i on sám.



Velmi často se to projevuje ve vztahu žen k mužům. Ženě se ustavičně zdá, že její muž není dost dobrý. Málo vydělává, neplní náležitě její úkoly. Přitom načisto zapomíná, že ona sama rozhodně není žádný ideál. Věčně mu něco vyčítá a také se sama pro jeho „nedokonalost“ trápí.

Totéž bývá uplatňováno vůči dětem, od kterých se žádá, aby byly geniální a krásné. Přitom jsou to jen děti, které svět poznávají prostřednictvím vlastních chyb – a není v tom žádná jejich nedokonalost.

Zvýšená očekávání mohou směřovat i k sobě samému: musím být nejlepší, všechno dělat na té nejvyšší úrovni. Tady se rodí perfekcionismus.

Háček je v tom, že často se nám dostává právě toho, co si zasloužíme. Naše duševní harmonie závisí jenom na tom, jak to přijmeme. Buď budeme na svůj život klást neúměrné požadavky a budeme nešťastní, že jim neodpovídá, nebo ho vezmeme takový, jaký je. Neměli bychom zapomínat, že manžel (manželka) i děti jsou jen živí lidé se svými slabostmi. Ne všichni se narodili, aby se stali prezidenty nadnárodních společností…

Prvním krokem na cestě boje se syndromem zvýšených očekávání je pochopení. Je třeba porozumět, že jde past sebeklamu, do níž se nesmíme dát chytit. Pokud se chceme trápit přesvědčením, že všechno by mohlo být daleko lepší, může nám to vydržet do nekonečna, protože dokonalost nemá žádné hranice.

Ty nejvýhodnější investice jsou zpravidla investice do sebe sama. Je však naivní myslet si, že po získání diplomu máme nárok a garanci úspěšného života.

Pouze neustálý rozvoj dělá člověka zajímavým jak pro něj samého, tak i pro okolí.

 M.Litvák