Rodiče vybrali pro syna nejlepšího učitele. Ráno vedl dědeček vnuka do školy. Když přišli na školní dvůr, obklopily je děti.
– To je ale legrační dědek! – smál se jeden kluk.
– Ahoj, malý tlusťochu, – šklebil se jiný.
Děti křičely a skákaly kolem dědečka s vnukem. Vtom učitel zazvonil začátek vyučování. Děti se rozeběhly. Dědeček vzal vnoučka pevně za ruku a vyšel s ním ze dvora ven.
– Sláva, nepůjdu do školy, – zaradoval se chlapec.
– Půjdeš, ale ne do téhle, – odpověděl rozzlobený děda. – Najdu ti školu sám.
Odvedl vnuka k sobě domů, svěřil ho babičce a sám se vydal hledat nejlepšího učitele. Když uviděl nějakou školu, vešel do jejího dvora a čekal, až učitel pustí děti o přestávce ven. Někde si děti dědy nevšímaly, jinde ho naopak urážely. Děda se vždycky beze slova otočil a odcházel.
Nakonec se dostal na malý dvorek nevelké školy a unaveně se tam opřel o plot. Zazvonil zvonek a děti vyběhly na dvůr.
– Pane, vám je špatně, mám vám přinést trochu vody? – uslyšel najednou hlásek.
– Tadyhle je lavička, posaďte se, – nabízel nějaký chlapec.
– Mám zavolat učitele? – ptalo se další dítě.
Brzy se na dvoře objevil mladý učitel. Děda ho pozdravil a řekl:
– Konečně jsem našel tu nejlepší školu pro svého vnuka.
– To se mýlíte, starý pane, naše škola není nejlepší. Je malá a je v ní málo místa.
Stařík se nepřel. O všem se s učitelem domluvil a odešel. Večer se vnoučkova maminka ptala:
– Proč myslíte, že teď jste našel toho nejlepšího učitele?
– Učitele poznáš podle jeho žáků, – řekl děda.
Metoda «zelené tužky»
Nejlepší učitelka v mém životě