Máš větší cenu, než si myslíš

Už od raného dětství jsem si velmi bral k srdci mínění ostatních. Jako dítě jsem věděl, že učitelova pochvala mě vynese na vrcholek světa. Kdyby měl na mě křičet, raději bych neexistoval.

Neměl jsem žádné vlastní hodnocení toho, co se kolem mě dělo. Vyrůstal jsem v kultuře, v níž platilo: pokud si společnost člověka nepovažuje, je k ničemu, takže vlastně neexistuje.

Cestou, na níž jsem hodlal dokázat že jsem „k něčemu“, byl sport. Když jsem měl při soutěžích dobré výsledky, cítil jsem se plnohodnotným členem společnosti. Byl jsem živý člověk, jehož názor má svou cenu. Když mi ale něco nevyšlo, připadal jsem si jako bezdomovec. Jako bych byl vůbec ztratil právo existence na tomto konkrétním místě. Kdekoli, jenom ne zde.

Byl to hluboký omyl. 

Osvícení

Bylo mi třicet. Měl jsem chřipku a celý víkend jsem proležel. Za zdí jsem slyšel hlasy manželky a svých dvou dcer. V neděli k večeru mi bylo líp a rozhodl jsem se být chvíli s nimi.

Když jsem za nimi přišel do pokoje, cítil jsem, ře nálada v místnosti se zvedla. To bylo něco, co jsem si nikdy dřív neuvědomil. Mým blízkým zvedlo náladu jenom to, že jsem se objevil. Strávil jsem s nimi celý večer a bylo mi podstatně líp.

Právě tehdy mě to osvítilo: mám svou cenu už jenom proto, že někomu věnuji svou pozornost.

Byl jsem jen sám sebou. Existoval jsem a staral se o svou rodinu. A už jen tím jsem měl svou cenu.



Pomyslel jsem si: co by se stalo, kdybych z ničeho nic zmizel? Pokud budu nahlížet čistě jen psychologický aspekt své nepřítomnosti? Došel jsem k závěru, že možná občas působím jako suchar, ale doopravdy jsem upřímný a veselý chlápek se smyslem pro humor, co všechny nabíjí svou kladnou energií.

Byl jsem takový vždycky, jenomže až do toho víkendu jsem se nad tím nezamyslel.

Dlouho jsem nad tím uvažoval a došel jsem k závěru, že mám plné právo být tady, na téhle Zemi. Je to přirozené právo a já si ho nemusím nijak zasloužit. Nejsem tu host, jsem tu doma.

Začal jsem z hlubin vlastní duše vytahovat své sebevědomí. Cizí mínění mě postupně přestávalo zajímat, protože jsem věděl, že mám něco pro ostatního důležitého. I když si na to nejde sáhnout. Je to moje energie.

Totéž jsem začal hledat také u jiných lidí. Pochopil jsem, že každý má nějaký unikátní rys anebo schopnost. Je to jako puzzle. Na každém kousíčku je část obrázku, nebo i více částí, to není důležité. Hlavní je dát dohromady obrázek celý. Každý člověk do něj přináší svůj díl.

Vědomí vlastní hodnoty měnilo můj život k lepšímu. Trávil jsem čas s jinými lidmi a cítil jsem, že jim dávám svou energii, zatím co oni mi darují tu svou. Je to něco naprosto jiného, než se jen tak neuvědoměle stýkat.



Uvědomte si, že neexistujete jenom tak. Vaše vrtochy, vaše zvláštnosti, rysy, pro které jste osobití, to všechno jsou součásti vašeho životního předurčení. Cokoli děláte, bude mít výsledek, který jste mohli způsobit pouze vy, i když jste o tom třeba neměli ani ponětí. Je to jako efekt motýla.

Nemusíte o tom ani vědět, ale z člověka, s nímž jste se v kupé jen tak bavili o „Pánovi prstenů“, se mohl stát zuřivý tolkienista. Svým nadšením třeba nakazil někoho dalšího. Inspiroval ho natolik, že se dotyčný rozhodl sám napsat nějakou věc. A tu teď možná čtou milióny lidí. Uvědomujete si, jaký efekt měl ten rozhovor ve vlaku? Kdybyste zůstali sedět klidně doma, svět by byl možná chudší o jeden bestseller.

Nikdo nedokáže odhadnout výsledky těchhle všedních náhod. Prostě jste tu, je tu vaše osobitost a má smysl se o ni rozdělit.

Všichni jsme neopakovatelní, v tom je naše cena pro společnost. A čím víc si to uvědomujeme, tím silněji procítíme smysl každého dne. Vaše sebevědomí je klíčem ke šťastnému životu. Jděte s tím klíčem stále kupředu. Dokáže otevřít mnohé dveře.

Louis Savalli