Chceme, aby se štěstí opravdu dělo

Kdesi v Západním Tenessee, nedaleko legendárního sídla Graceland Elvise Presleyho, se pod příkrovem noci setkává devět žen – „Devět hodných babiček“, jak samy sobě nejraději říkají. Ve 4 ráno začínají se svou prací – svérázným rituálem, o kterém nikdo, dokonce ani jejich vlastní manželé, neměl ponětí téměř 30 let. Mají jeden jediný cíl: rozdávat štěstí. A začalo to všechno domácím pečením…

– Jedna z nás začíná prosívat mouku, jiná šlehá vejce, – vypráví babička Mary Ellen, která byla vybrána jako oficiální představitelka tajné společnosti. – Někdo další se zabývá plechy na pečení. Střídáme se podle toho, co se chystáme zrovna péct.

– Hlavně nesmíme zapomenout říci, že za všechno odpovídá babička Pearl, protože je ze všech nejstarší! – dodává a přitom na mě mrká.

Další tři hodiny Devět babiček (pokládají se za vlastní sestry, nehledě na to, co mají zapsáno v rodných listech) peče stovky ovocných sušenek – je to součást jejich ušlechtilého plánu pomoci chudým. A potom, aniž by si jich kdokoli všiml, se vracejí do svého obvyklého života. Jediné, co připomíná noční dění, je božská vůně vanilky a citronové kůry vznášející se v kuchyni.

Dokonce ani řidič kurýrní služby, který nakládá 100 zásilek najednou, nemá představu, čím se zabývají tyto starší dámy („Babičkám“ je od 54 do 72 let). Je prostě milé dostat od nich balíček s různými sladkostmi a navrch přátelské objetí. Ani ho nenapadne, že také on je součástí jejich geniálního plánu, který vymyslely před 35 lety, když se jako obvykle sešly na každotýdenním karetním dýchánku. Manželé tahle jejich setkání nazývali „sedánky s bridžem“.

Trocha historie

– Pearl tvrdí, že to všechno vymyslela ona, – škádlí přítelkyni Mary Ellen, – ale já si pamatuju, jak to doopravdy bylo. Seděly jsme za stolem a vzpomínaly na naši babičku a dědu, jak pomáhali všem okolo.

Babička s dědou vychovali čtyři z těch devíti žen, včetně Mary Ellen, když jim zemřely matky. A když pak potřebovali pomoci Pearlini rodiče, přijali ji do své rodiny jako vlastní.

– Když se babička Ruth dočetla v novinách, že někdo umřel, – vzpomíná Mary Ellen, – upekla vždycky a poslala do té rodiny své vyhlášené ovocné sušenky. Ani zdaleka vždycky neznala toho, kdo zemřel, prostě chtěla, aby se jeho blízcí co nejdříve zase usmáli. No a tenkrát, jak jsme na ně vzpomínaly, zamyslely jsme se, co podobného bychom tak mohly vymyslet. Kdybychom měly milion dolarů, za co bychom ho utratily?

A dámy zahájily brainstorming.



– Jedna sestra navrhla, abychom nenosily prádlo do prádelny a za ušetřené peníze abychom konaly něco dobrého. Musím se přiznat, že nejdřív jsem byla proti. Nevím proč, ale strašně nerada peru. Ovšem byla jsem v menšině. A tak nás devět dalo měsíčně dohromady kolem čtyř set dolarů a naši manželé neměli ani to nejmenší podezření. Konec konců, s jejich košilemi bylo všechno v pořádku.

Pak začaly s odposlechem. Naslouchaly rozhovorům – samozřejmě s ušlechtilými záměry – v lékárně nebo v samoobsluze. A když slyšely o nějaké vdově nebo osamělé matce, kterým by přišla vhod menší pomoc, dokázalo za ně Devět babiček anonymně zaplatit účet třeba za bydlení anebo koupit jejich dětem nové oblečení.

– Tak moc jsme chtěly pomáhat a přitom neubírat peníze vlastním rodinám, – vypráví Mary Ellen, – že jsme brzo začaly sbírat různé slevové kupóny. Taky jsme sbíraly nejrůznější bonusové body. Ustavičně jsme chodily na všelijaké výprodeje: můžete si odtud odnést zboží za sedm set dolarů, ale přitom utratit jen sto.

Babičky si také dokázaly zjistit něčí adresu a poslat mu zásilku, do které vložily lístek: „Mají vás rádi.“ A zcela určitě přidaly ovocnou sušenku babičky Ruth.

Čím víc pomáhaly, tím více si troufaly.

– Objevily jsme nový smysl výrazu „projet okolo“, – vypráví s nadšením Mary Ellen. – Projížděly jsme kolem chudých čtvrtí a hledaly domy s ventilátory na oknech. Podle toho jsme poznaly, kde bydlí lidé, kteří nemají klimatizaci. Nebo jsme si všímaly bytů, kde se po večerech nesvítilo – nejspíš proto, že je odpojili kvůli nezaplacenému účtu. Do východu slunce jsme se vracely, doslova jako zlodějky, a nechávaly jsme tam malý dárek.

„Odhalení“

Tři desetiletí konaly ty ženy dobro a nikdo si jich nevšiml. Tak to pokračovalo, dokud si před pěti lety nevšiml manžel Mary Ellen, kterému ona sama laskavě říká „lstivý Jižan“, že na jejich rodinném autu pravidelně naskakují kilometry a z účtu mizejí velké částky peněz.

– Položil přede mě výpisy z bankovního účtu, kde byly všechny ty částky podtržené! – vzpomíná s hrůzou Mary Ellen. – Pokoušela jsem se vysvětlit, že jsem si tu a tam něco koupila, ale měl takový výraz… nikdy předtím jsem ho takového neviděla. A pochopila jsem, co si o tom všem myslí. Svolala jsem sestry a řekla jim: „Musíme to všechno okamžitě říct.“

A tak po třiceti letech své tajné mise se devět babiček sešlo v obýváku Mary Ellen spolu s manželi a všechno jim přiznaly. Vyprávěly o praní doma, o odposleších a dokonce o „projíždění kolem“. Tady se historie stává ještě krásnější: manželé jim nabídli svoji pomoc!

– Byli ohromeni tím, co jsme dělaly – a ještě víc je ohromilo, že si vůbec ničeho nevšimli. No, je pravda, že umíme docela dobře zachovat tajemství! Všichni naši manželé kromě tří už byli v penzi, proto nám čas od času pomáhali s pojížďkami. V naší čtvrti stačí k zaplacení za nájem znát adresu dotyčného člověka, takže jsme jim dost často svěřovaly jejich zapisování.



Ještě větší rozmach

Brzo se rozhodlo, že je čas říci vše o svém tajemství i dorostlým dětem. A tehdy se šťastné události začaly rozvíjet s ještě větším rozmachem. Děti rodičům poradily, aby ovocné sušenky babičky Ruth prodávali přes Internet. Za takto získané peníze bylo možné pomoci mnoha dalším. Poměrně rychle množství zakázek převýšilo stovku denně.

– Když začaly přicházet první objednávky, prostě jsme skákali štěstí, – směje se Mary Ellen. – Tolik jsme se radovali, že jsme se dali do tance! Pak jsme volali dětem a ptali se, co dělat dál?

Tehdy přestalo Devět babiček péct své sušenky doma: přestěhovaly se do profesionální kuchyně v restauraci, která patřila synovi jedné z nich. Vkradly se tam před svítáním a odcházely před příchodem personálu. Dokonce najaly „koordinátorku štěstí“ (její kódové jméno je samozřejmě „Sluníčko“). Kdo to je, muselo zůstat přísně utajeno, aby mohla babičkám pomáhat s „odposlechy“.

– Přísahala, že všechno zachová v tajnosti: její rodiče jsou přesvědčeni, že pracuje v marketinku. A když se nad tím zamyslíš, tak ona vlastně opravdu udržuje vztahy s veřejností a mnoho času tráví v nejbližším supermarketu vyhledáváním těch, kdo potřebují pomoc!

„Chceme, aby se štěstí opravdu dělo!“

Nyní díky úspěchu jejich on-line projektu je Devět babiček schopno pouštět se do závažnějších akcí. Nedávno věnovaly útulku pro oběti domácího násilí ložní prádlo, polštáře a hygienické potřeby za více než 5000 dolarů. A letos v srpnu vyhlásily už podruhé „měsíc štěstí“, když v každém státě vybraly po jednom člověku, který udělal něco dobrého pro lidi kolem sebe, a poslaly mu nevelký dárek a slova díků.

A jak je to s milionem, o kterém kdysi snily? Skoro ho mají. Za 35 let utratilo Devět babiček skoro 900 000 dolarů na štěstí pro lidi žijící kolem nich.
To neznamená, že už nemají čas dělat lidem okolo malé radosti. Někdy prostě vytáhnou telefonní seznam a ovocné sušenky posílají naprosto neznámým lidem. A když si babičky v samoobsluze všimnou někoho, kdo evidentně potřebuje pomoc, často mu naplní košík potravinami.

– Každý neměl takovou babičku a dědečka jako my, aby se o ně starali a chránili je přede všemi těžkostmi. Tohle je náš způsob, jak oplatit světu stejně, – říká Mary Ellen. – Chceme, aby lidé věděli: existuje někdo, komu natolik nejsem lhostejný, že je připraven mi pomoci. Chceme, aby se štěstí opravdu dělo.