Živí mrtví

Už jste někdy potkali člověka, podle jehož tváře bylo těžké usoudit, co si vlastně myslí? Co cítí?

Podle takové tváře těžko uhádnete, zda je člověk plný síly nebo unavený, jestli je zdráv či nemocen, jestli se cítí dobře nebo špatně. V jakékoli situaci má téměř stejný výraz.  Ztuhnul mu na obličeji jako maska.

Tito lidé  často bývají chladnokrevní.  Snadno snášejí fyzickou bolest – jako by nevnímali bolest zubů, popáleniny, zranění či úrazy.

Neprojevují žádné emoce a nemají rádi řeči o duši. Je to pro ně snad to nejcitlivější téma. Takovým rozhovorům se vyhýbají.

Nejsou rádi sami se sebou. Vždycky mají jako pozadí puštěný televizor, nebo na uších sluchátka.



Nejen že necítí vlastní bolest, ať už fyzickou nebo emoční, necítí také bolest, kterou působí jiným lidem. Máte-li na srdci nějaké trápení, cítíte se vedle nich nepříjemně a studeně. Na pohled vypadají lhostejní. Neumějí uklidnit a utěšit v těžkých chvílích. Hlavní je pro ně jejich vnitřní klid. Jen aby je nechali na pokoji, aby je někdo nenutil projevovat city. Projevují se jako necitové. Nedokážou dávat a přijímat lásku. Často nenápadně propadají alkoholu.  Přitom mohou působit jako úspěšní lidé.

Sama jednoho takového člověka znám. A to nikoli z doslechu.  Dřív jsem prostě nechápala, proč žije, jak žije.

Má krásnou ženu a chytré děti, dělá kariéru. Avšak jen jeho blízcí znají všechny stránky toho úspěchu.

Co to je za lidi? Proč jsou takoví?

Mohli bychom jim říkat „živí mrtví“.

Jsou jako mrtví – nic necítí, nic je nevzruší, nic je nezajímá. Jejich duše dávno zemřela, žije pouze tělo, které je jako zombie  – funguje zcela automaticky.



Kdo to doopravdy je?

Jsou to lidé, u nichž se už v dětství vytratila veškerá citovost. Nejprve ztratili citlivost emoční, potom i fyzickou.

Proč?

Protože nemohli snášet bolest duševních traumat, jimž byli vystaveni a s nimiž si nedokázali poradit. Rozvod rodičů nebo smrt někoho blízkého, nedostatek pozornosti nebo lásky ze strany nejbližších, ztráta lásky k rodičům, nemožnost naplnit nějakou velikou touhu, pocity bezmoci a bezvýchodnosti.

City není možné odstavit výběrově. Jestliže citovost zmizí, není člověk schopen lásku ani dávat, ani přijímat. Proto žít s ním je neobyčejně těžké. Můžete vyvinout neuvěřitelné úsilí ve snaze mu vyhovět, on si toho vůbec nevšimne.

Dá se takovému člověku pomoci? Ano i ne. Velmi důležité je, zda o to sám stojí. Obvykle však mají tito lidé velmi kategorický postoj k možnosti jakékoli psychologické pomoci a striktně ji odmítají.

Pokud se s takovým člověkem setkáte, jistě můžete zkusit s ním při vší náročnosti takového soužití zůstat… Nebo se s ním rovnou rozejděte.

Razeda Bujavči