Miluju tě za to, jaká vedle tebe jsem

To nejsprávnější, co pro vybudování jakéhokoli vztahu platí, je věnovat méně pozornosti tomu, jaký že je ten druhý člověk a více se věnovat tomu, jak se vedle něj cítíme my.

Existuje jeden krásný výrok, na který často narazíte na sociálních sítích:“Nemiluju tě za to, jaký jsi, ale za to, jaká jsem vedle tebe já“. Zdá se, že autorem je Gabriel García Márquez.

Je to velice moudrá myšlenka. Není-li člověk osobou pouze s jedním či dvěma charakteristickými rysy, ale osobností, která se neustále rozvíjí a rozšiřuje meze vlastní osoby, začíná se časem podobat objemnému mnohostěnu. Několik archetypů, které může střídat nebo různě zapojovat v různých situacích, několik rolí, které vědomě hraje v závislosti na okolí, několik talentů, které v sobě pěstuje a vzdělává a množství nejrůznějších vlastností, od těch nejhorších až po ty nejlepší a ušlechtilé.

Znáte teorii, že každý z nás je zrcadlem toho druhého? Vyplývá z toho, že jestliže v nás někdo spatřuje nějakou nepěknou vlastnost, která by podle něj chtěla napravit, je to právě ta, která v něm samém je nejaktivnější. Možná se nám samým taky nijak zvlášť nezamlouvá, ale v jeho podání nás zvláště dráždí, jako ustavičná připomínka naší nedokonalosti. Chtěli bychom se jí zbavit, uchránit se jí, schovat se před ní. Před tím člověkem, před jeho slovy, před tím, jak nás vidí. Nechápeme, že ta vlastnost je naší vlastností. A ať si je! Je v nás i mnoho jiného, čeho je možné si vážit a co se dá milovat.

Jsou však i lidé, kteří nás vidí takové, jací jsme sami sobě milí. Vychvalují a hýčkají nás, možná proto, že oni sami mají podobné vlastnosti. Rosteme s jejich představami o nás. Cítíme se volně, protože se nemusíme přemáhat, bojovat se sebou. Zmnožujeme to, co je i bez toho dobré a může to přirozeně být ještě lepší. Takoví lidé budí naše sympatie a nekonečnou vděčnost.



Můžeme přečíst spoustu knih, projít kdovíjaká školení, pracovat mezi lidmi a myslet si, že nakonec jsme se přece jen naučili jim rozumět. Ale to nejrozumější, co platí pro budování jakéhokoli vztahu, je věnovat méně pozornosti tomu, co je zač ten druhý a více tomu, co vedle něj cítíme my. Je třeba dobrat se svých prvotních myšlenek a dojmů, i když jsme třeba ohluchli a oslepli zcela omotáni sítí okouzlení. Nejpravděpodobněji se dříve či později naše první vjemy potvrdí. Věnujme pozornost pocitům tělesné pohody či nepohody: tělo nelže. Máme-li touhu utéci, utečme. A chce-li se nám vedle toho druhého otevřít a uvolnit, možná bychom si to měli dovolit.

Takže pokud zrovna vy posloucháte výčitky, že nejste dost něžná a dost ženská, možná, že problém vůbec netkví ve vás. Právě takovou vás nejspíš odráží ten, kdo je momentálně vedle vás. Samozřejmě, že taková můžete být, v zásadě můžete přece být jakákoli. Máte svou vnitřní jistotu, umíte se bránit a být rozhodná. Ale proč, pokud nikdo neútočí a nevyžaduje, abyste byla v souladu s jeho představou o vás?

Krátce řečeno, za přátele, partnery a ty, koho milujeme, bychom si měli volit ty, jejichž vidění nás samých se nám líbí. Určitě tak v životě budeme šťastnější.