Do kurzu „Uhodni přání“ ke mně jednou přišla jistá žena. Sama by se na nic podobného nikdy nepřihlásila, ale účast byla dárkem od kolegyně a zarmoutit někoho nepřijetím jeho dárku by si tahle paní asi netroufla.
Při úvodním dotazování vyslovovali všichni účastníci kurzu ta nejobvyklejší a běžná přání: chci novou práci, chtěla bych se vdát, chci si koupit auto, chci zhubnout atd. Jenom tato žena – říkejme jí třeba Marta – mlčela jako zařezaná. Když jí nejpokročilejší účastníci kurzu vysvětlili, že mlčet zkrátka nemůže, po dlouhých a zřejmě bolestných úvahách ze sebe vypravila: „Já chci, aby se můj syn měl dobře. Sama stejně už nic nepotřebuju“.
Ať se lidi ve skupině sebevíc snažili vysvětlit jí, že dospělý syn si sám rozhodne, co potřebuje, aby „se měl dobře“, k ničemu to nevedlo. Marta ve svých necelých padesáti nic nepotřebuje a basta! Snad možná auto, jak tak poslouchá ostatní, auto pro syna… občas by ji mohl odvézt na velký nákup. Taky Marta nabídla dívce toužící po vdavkách seznámení se svým svobodným a „v každém ohledu slušným“ synovcem a naprosto neznámému pánovi navrhla, že mu půjčí peníze.
Až sem je to jen řekněme podivné nebo zvláštní. Opravdu smutné to bylo až když jsem za dva roky potkala Martinu kolegyni, právě tu, která jí tenkrát náš kurz darovala. Vyprávěla, že Martin syn zcela propadl alkoholu a Marta sama má onkologickou diagnózu. „Taková hodná ženská… opravdu dobrý člověk. A rakovina! Řekněte, nepřijde vám život někdy opravdu krutý?“
Na první pohled možná. Ve skutečnosti je ovšem spíš krutě spravedlivý. Nemáš proč žít? Nic víc už nechceš? Nic tě nezajímá? Tak udělej místo jiným…
To, o čem tu chci mluvit, bych nejspíš nazvala odmítnutím žít svůj vlastní život. Nemám na mysli ani sebevraždu ani případy tak zapeklité, jako byl ten Martin. Myslím teď na případy, které jsou zároveň i jednodušší i závažnější.
Kdy se zříkáte vlastního života?
– Když vaše nálada nikoli situačně, ale principiálně závisí na jiném člověku (partnerovi, dítěti, rodičích);
– Když se domníváte, že někdo se musí změnit, abyste vy byli šťastnější;
– Když se velice snažíte vyhovět jiným, i když se vám třeba nechce;
– Když se pokoušíte druhým dokázat, že jste dost dobří na to, aby vás milovali;
– Když si druhé idealizujete a jste zklamáni, jestliže se nechovají tak, jak jste doufali;
– Když žijete jako byste byli obětí náhody, tzn. když se domníváte, že příčina vašich nepříjemností spočívá ve vnějších okolnostech, ať už rodinných nebo společenských;
– Když se bojíte vyjádřit své skutečné city ze strachu, že budete zavrženi – nedokážete dát hlasitě najevo svůj hněv, pocit křivdy apod., protože si chcete uchovat nějaký vztah;
– Když všechno vidíte buď černé nebo bílé, buď je všechno úplně špatné, nebo naprosto skvělé;
– Když máte pocit, že jste nuceni pracovat, jíst, pít, nebo se věnovat sexu i když vám to nepřináší uspokojení;
– Když máte pocit, že musíte nutit, manipulovat, uprošovat nebo podplácet jiné, abyste dostali to, co chcete.
Jestliže se vás týkají alespoň dvě z výše uvedených podmínek, je váš poměr ke světu nakažen závažnou infekcí. Je třeba ji okamžitě přeléčit, dokud úplně neotrávila vaše vztahy a život jako celek.
Nečekat od lidí kolem vůbec nic dobrého, naprosto nedoufat v nějakou podporu a nikomu nedůvěřovat, je rubem neurózy. Na druhou stranu domnívat se, že kvalita mého života závisí na tom, zda někdo něco udělá nebo neudělá, je totéž, jako svěřit klíč od vlastního štěstí někomu cizímu.
Lidem s takovým poměrem k životu se v psychologii říká externálové (nespleťte si s extroverty). Jsou to lidé, kteří přesto, že jim život nesčíslněkrát ukázal pravý opak, věří, že stačí „slušně se chovat“, být na lidi hodný, ustoupit své místo v kariéře, ve frontě, ve vztazích, při parkování – a osud je dozajista za jejich dlouhou trpělivost odmění. Jsou to jakési Popelky obojího pohlaví. Jenomže tu Andersenovu pohádku špatně pochopili. Skutečná Popelka se nejprve i přes macešin zákaz vydala na ples, oblékla princeznovské šaty, naučila se tančit jako dvorní dáma a teprve pak se jí dostalo prince, manžela a království nádavkem. Dokud byla jen poslušným sirotkem, dokud se jen snažila vyhovět svým nevlastním sestrám a zasloužit si jejich pěkný vztah „slušným chováním“, neměla naději ples ani zahlédnout, ani obout nádherné střevíčky, ani získat království!
Externálové dávají přednost životu jiných lidí. Donekonečna někomu pomáhají, o někoho pečují, někomu radí. To vše s jedním jediným cílem – nezabývat se vlastním životem. Jakkoli to zní divně, tito „odborníci na jiné životy“ spoléhají v otázkách vlastního života opět právě na jiné, na náhodu, na štěstí, na shodu okolností: „Kdyby se (on, ona) změnil/a, udělal/a tohle a přestal/a dělat tamhleto, pak by mi bylo dobře“. V jejich životě je vždycky někdo nebo něco, kdo nebo co je dělá nešťastnými nebo nedělá šťastnými.
Pokaždé když si pro sebe říkáte „Chci, aby on/ona/oni…“, uznáváte porážku předem. Zdůrazňuji, že tím absolutně nemyslím, že cokoli žádat od svého okolí je špatně. Naopak, to právě má veliký smysl! Avšak pouze v jediném případě: jestliže dokážete své přání vyjádřit přímou žádostí. Jistě, můžete být odmítnuti. Podstata je však v tom, že jakmile upřímně a otevřeně vyslovíte svou žádost, odpovědnost za její vyplnění je od toho okamžiku na adresátovi. Vám se buď dostává kýženého, nebo se zbavíte iluzí.
Pokud jste u sebe shledali příznaky externála, zamyslete se prosím nad tím, čí život že to vlastně žijete. Nepřišel čas to změnit, dokud vůbec žijete ?
Začít můžete sebeanalýzou.
Zkuste udělat následující:
Napište si na papír všechna svá „chtění“ vztahující se k jiným lidem.
Například: «Chci, aby můj syn byl výborný žák».
Fajn, a teď si rozeberte, proč to vy osobně potřebujete. Seberte všechnu odvahu a buďte opravdu úplně poctiví. Je přece vcelku jasné, že váš syn sám nijak zvlášť netouží, nepotřebuje být výborným žákem. Určitě ho daleko víc zajímá a táhne kamarádství se spolužáky, hraní počítačových her a fantazírování o spolužačkách, než dřepění nad učebnicí. Pokud jde o jeho „světlou budoucnost“, je notoricky známá statistika dokazující, že nejlepších výsledků v kariéře dosahují ti, kteří zkouškami proplouvali s nějakou tou trojkou. Na rozdíl od šprtů totiž dokážou dosahovat cíle různými způsoby, nejen tupým biflováním.
Proč tedy rodič potřebuje syna premianta? Aby se cítil jako rodič premiant? A to prosím pěkně proč? Není to náhodou proto, že vlastní dosažené životní mety připadají dotyčnému rodiči nedostatečné? A jestliže to tak je, co je třeba změnit v sobě samém, místo využívání vlastního dítěte k narcistnímu uspokojení?
Milí čtenáři, takových případů jsou stovky, tisíce, milióny. Věřím ale, že jeden stačí. V dalším už spoléhám na vaši moudrost, poctivost a intuici.
A. Sergeevá
Sblíží nás to?
Vztahy neustále prověřují, čeho jsme schopni