A co když všechno, co chci, je žít obyčejným životem?

Co na tom, že jsem docela obyčejná? Co na tom, že mi to vůbec nevadí? Taková je moje volba. Jsem šťastná.

Bydlíme ve velkém, neklidném a hlučném městě. Lidé kolem mě – a nejen oni – se ustavičně snaží učit mě žít. Mám se prý rozvíjet a jít kupředu. Říkají mi, že si mám vytyčovat cíle a dosahovat jich. Říkají, že mám soupeřit s ostatními o dobré místo na slunci.

Nemám se spokojovat s dosaženým. Mám usilovat o něco většího a lepšího. Sugerují mi, že musím něco pro svůj úspěch obětovat. Mám pracovat čtyřiadvacet hodin denně a nemyslet na spaní. Tvrdí, že na tom není nic špatného. Je to prý normální.

Mám směřovat k úspěchu. Nemám se bát riskovat. V tom je totiž podstata života. Musím prostě o sobě dát vědět. Svět mě musí poznat. Můj život nesmí uplynout nepozorovaně.

Netvrdím, že o něco usilovat je špatné. Jen… co když já pro tohle všechno jednoduše nejsem stvořená? Co když mě ustavičná honba za úspěchem a zdokonalováním vyčerpává? Co když mě zbavuje radosti? Co když mě všechna ta „měla bys“ naplňují smutkem? Jsem snad na omylu?

Co je na tom, že se nikdy nedopustím něčeho velkolepého?

Je klidně možné, že v životě žádného velkého úspěchu nedosáhnu. Mým bohatstvím je a bude moje rodina. V každém případě jsou to pro mě ti nejdražší lidé. Ať se stane cokoli, nikdy je neopustím.

Možná, že nikdy neotevřu dům pro opuštěné děti v Africe. Ale stejně i tak mohu pomáhat dětem, které žijí bez rodičů. Mohu posílat potraviny do místního útulku pro sirotky. Mohu věnovat určitou částku na jejich vzdělávání. Copak malé dobré skutky, které jsou v mých možnostech, neznamenají nic? Je jich snad málo? Musím rozhodně usilovat o něco většího?

Přijměte se a mějte se rádi takoví, jací jste.

Přijala a zamilovala jsem si své tělo takové, jaké je. Jsem střední postavy, nejsem hubená, ale tlustá také ne. Nemám žádnou touhu vyčerpávat se dietami ani nechci stále chodit do tělocvičny. Nechci dělat sklapovačky, abych měla na břiše „pekáč buchet“.

Jsem šťastná. Chci být taková, jaká jsem. Vím, že toho nebudu nikdy litovat, ať si kdo chce říká co chce. Až přijde má poslední hodinka, budu vědět, že jsem svůj život prožila podle svého.

Nejsem žádný úklidový fanatik, ale domácnost udržuji v relativním pořádku. Vařím, nechodím věčně po restauracích nebo kavárnách. Někdy objednávám jídlo domů, třeba pizzu. Jsem taková, jaká jsem. Co je na tom špatného?

Svou práci i rozpočet si plánuji předem, ale nemusím se vždycky striktně držet svých plánů nebo pravidel. Dokonce se od nich ráda odchyluji. Občas to udělám. Nepotrpím si na různé ozdobné předměty v domácnosti. Náš domov je jednoduchý, ale útulný.

Copak je to málo?

Co když jsem prostě trochu jiná než ostatní? Nedokážu je dohonit. Ani s nimi neudržím stejné tempo. Prostě k tomu nejsem stvořená. Co na tom?

Na světě je mnoho lidí, jejichž energie doslova překypuje. O tom není sporu. Existuje spousta lidí, kteří dokáží pracovat, pracovat a pracovat, aniž by se unavili. Já taková nejsem. Já potřebuji klid a odpočinek. Bez nich nemohu být. A nemohu ani ustavičně žít podle jízdního řádu. Klid, odpočinek a spousta volného, nerozplánovaného času jsou zárukou mého psychického i fyzického zdraví. Je to snad špatné?

Smiřte se s tím, že nejste všemocní.

Jsem vdaná už jednadvacet let. S léty svého muže miluji stále víc. To je naprostá pravda. Přitom absolutně nezapadáme do představy klasické zamilované dvojice. A nikdy jsme ani nezapadali. Nikdy jsme neměli román podle všech zákonitostí tohoto žánru.

Porušili jsme snad všechna pravidla šťastného manželství, jaká jen existují. Neměli jsme a nemáme moc společných zájmů. Nikdy jsme se nesnažili trávit každou vteřinu společně. Jistěže jsme rádi spolu. To však neznamená, že nemůžeme existovat i každý sám. Užíváme si chvil, kdy jsme spolu. Užíváme si i takové okamžiky, kdy spolu nejsme. Je snad něco na našem manželství v nepořádku?

Jsem matka velmi milující svoje děti. To však neznamená, že veškerý svůj čas věnuji výhradně jim. Někdy také potřebuji být sama. Svým dětem vždycky pomáhám. Nezapomínám je každý den obejmout.Znám jejich sny. Podporuji je v tom, čeho chtějí dosáhnout. Jsem jenom matka. Žádná úspěšná a dokonalá osobnost nejsem. Ale to jsem ani nechtěla a nechci.

Pochopila jsem, že nedokáži všechno a smířila jsem se s tím, že člověk nemůže překročit svůj vlastní stín. Jsem, jaká jsem. A jsem šťastná.

Radím vám postupovat stejně. Přijměte se takové, jaké jste. Máte právo vybrat si. Važte si ho. Smiřte se s tím, že chcete žít obyčejný, vyrovnaný život. Má svůj půvab, věřte mi.

Myslím, že to úplně stačí. Určitě to stačí ke štěstí.

Elena Ora