Ať nás řeka unáší. Příběh jedné staré lásky.

Nevěřila jsem, že je možné vrátit starý vztah. Měla jsem to za něco z oblasti fantazií a výmyslů. Život mi však připravil překvapení, když mi umožnil vstoupit podruhé do stejné řeky…

Ve schránce na spam jsem našla e-mail odeslaný ze sociální sítě. Kdysi, snad před sto lety, jsem se tam přihlásila, ovšem lidé, se kterými bych si doopravdy ráda popovídala, by mě vyhledávali jen těžko právě tímto způsobem. Krátce řečeno, ztratila jsem o síť rychle zájem. Až dnes jsem se najednou pustila do prohlížení nakupené pošty. Jak se ukázalo, nebylo to zbytečné.

Ahoj Katko! – psal mi spolužák Ondřej. – Jak se máš? Podle fotky, co máš na stránce, se máš skvěle. O sobě nemám moc co napsat… jsem v armádě, mám ženu a dvě děti… Ozývám se proto, že jsem se nedávno něco dozvěděl a rozhodl jsem se, že ti o tom napíšu. Pamatuju tu vaši velkou lásku s Danem ve čtvrťáku… zrovna jste tenkrát zářili! Kdybych měl říct pravdu, tak za těch patnáct let od gymplu jsem tak zamilované lidi neviděl. Sebe se ženou nepočítám, samozřejmě:). A když jste se pak rozešli, všichni jsme jen zírali. Není to teda moje věc, ale stejně ti chci napsat: před půldruhým rokem se Dan rozvedl. Třeba by tě to mohlo zajímat.

Má být ženská hrdá?

Tak Dan se rozvedl… Docela se mi rozbušilo srdce. Je to pravda, že jsme tenkrát byli hrozně zamilovaní. Celé tři roky, od půlky gymnázia až do konce prvního ročníku na vysoké… I rodiče nám přáli, protože byli přesvědčeni, že z toho bude svatba. Jenomže svatba se nekonala. Z ničeho nic se odkudsi objevila dívka s nezvyklým jménem Emília. A Dan se rázem proměnil. Byl najednou nějak cizí, pichlavý, roztržitý. Bylo vidět, že ho něco opravdu ničí. Faktem je, že se netrápil moc dlouho: ode dne, kdy přišla Emília až do okamžiku, kdy mi řekl, že mě dál už nemůže podvádět, uběhl pouze měsíc. Rozešli jsme se. Dobré duše mi záhy sdělily, že se Dan pak oženil a odejel i s se svou Emílií neznámým směrem… Přerušil všechny kontakty.



Když se objevily sociální sítě, několikrát jsem si ho vyhledala … Ale ani jednou jsem se neodhodlala jít na jeho stránku. Byli jsme si kdysi příliš blízcí na to, abychom teď byli přáteli a jen tak klábosili na Internetu o ničem. Bylo toho mezi námi příliš mnoho, nebylo prostě možné chovat se, jako by nic, začít jen tak jako na novém listu papíru.

Třesoucími se prsty jsem ťukala odpověď Ondrovi. Všechno normální, žiju, pracuju, mám dceru…a na konci: „Ondro, nemáš náhodou Danovu adresu? Jen tak, abych ji měla…“ Psala jsem ty řádky a nevěřila vlastním očím. Jako kdyby mě někdo nutil do té klávesnice ťukat. Proč k čertu vlastně chci jeho adresu?! I když vlastně všechno je lepší, než telefon: „Čau Dane, slyšela jsem, že ses rozvedl, nesejdem se? Nedáme večeři?“ Takový blábol! Copak se od něj prostě nedokážu odříznout navždycky?!

Naštvaně jsem vyskočila ze židle. Za celé ty roky jsem nedokázala přestat vidět tu tvář, ty oči! Doteď si pamatuju vůni jeho kůže, vlasů, rukou… Kdy to sakra skončí? Po Danovi jsem měla dva mužské. Upřímně se snažili probít se ke mně přes Dana. Jeden z nich po sobě zanechal výraznou upomínku v podobě dcery, která se zrovna v kuchyni hádá s mou matkou, z čeho se dělá majonéza. Pravda, když se tatíček tehdy dozvěděl tu radostnou zprávu o mém těhotenství, vytratil se velmi rychle do dáli. Moje máti z toho tenkrát byla celá pryč: „Jak chceš sama uživit dítě?“ Já jsem však nepochybovala, že dítě porodím. A vychovám…

— Katko, probůh, co je?- probral mě matčin hlas přímo u ucha. Pošesté se tě ptám, jestli budeš večeřet?

– Ano, určitě budu, maminko moje zlatá! – zatočila jsem se s ní po pokoji. Máti s podezřením pozvedla jedno obočí a podívala se na počítač: Ty máš asi nějaké dobré zprávy. Nějaké extra dobré, že ano??

Pomalu jsem přikývla. Matčina tvář se najednou změnila.

– Není to doufám… od Dana? Já to na tobě vidím, že je za tím Dan! – maminka se opravdu rozčilila. – Prosím tě, neopakuj moje chyby! Vzpomeň si, jak jsem chtěla vrátit tvého tátu. Jak jsem mu volala, doprošovala se, běhala za ním. A nebylo z toho nic jiného, než že mě začal nesnášet. Ženská musí mít nějakou hrdost! Vůbec na něj nemysli, slyšíš?!

„Náhodné“ setkání

Ženská má mít svou hrdost… svou hrdost… svou hrdost…“ Houpačka naproti domu, kde Dan bydlel, vrzala v rytmu tohoto tvrzení. Co to znamená – hrdost? Sedět celý život u okna a tvářit se, že na nikoho nečekáš? Být odtažitá, když tě někdo osloví na ulici, ačkoli v hloubi duše si přeješ, aby v hovoru pokračoval? Třikrát odmítnout, když tě někdo zve na rande, protože hrdá žena přece neletí, sotva někdo prstem kývne?… Ale má-li se žít podle tohoto pravidla, zásoba těch, co by člověka pozvali, brzy dojde!

Dívala jsem se k domovním dveřím. Kdy se asi objeví? A co budu dělat? Tak schválně, představuju si, že jde. Nejspíš půjde k autu. Neumím si ho představit bez auta. Hledá po kapsách klíčky… A já k němu zezadu přistoupím, zakryju mu oči a říkám: „Hádej, kdo to je?“.

Zatímco jsem si to představovala, otevřely se dveře a vyšel Dan. Přesně tak, jako před chvílí v mé představě. Přistoupil k autu višňové barvy, strčil ruku do jedné kapsy, pak do druhé… Moje tělo se náhle zcela automaticky zvedlo z houpačky a šlo mu vstříc. Absolutně jsem nevěděla, co mám říct. A on pořád ještě hledal klíče. Pak mě uviděl…. A ztuhnul.



— Ahoj – řekla jsem náhle ochraptělým hlasem. – Jdu tady kolem a.…

— Ahoj – řekl a nespouštěl ze mě oči – aha.

Následovala dlouhá pauza. Asi jsem měla něco říct o sobě, zeptat se ho, jak se má, ale oba jsme jen dlouzea trýznivě mlčeli a dívali se jeden na druhého.

— Vůbec ses nezměnila – řekl nakonec tiše. – Nechceš – nemůžu tě někam hodit?

„Ano, ano, kamkoli chceš!“, chtělo se mi zakřičet, ale udržela jsem se:

— Jestli tě to nezdrží…

Posadila jsem se na sedadlo. Jeho auto. Jeho vůně. Dívala jsem se upřeně a pouze před sebe, protože jsem se bála obrátit k Danovi tváří. Jak těžké se zdálo uvelebit se na pohodlném sedadle a vést obyčejný nezávazný rozhovor!

Ať nás řeka unáší…

Prudké zabrzdění mě vylekalo a přimělo podívat se na Dana..

— Co se stalo?!

Dan položil hlavu na volant.

— Já to nedokážu. Musím ti všechno říct. Pak už se nemusíme vidět, mysli si o mě, co chceš, ale aspoň budu vědět, že jsem ti to řekl…

Nadechl se, jako při potápění a obrátil se ke mě.

— Celé ty roky jsem tě hledal. Přesněji… nehledal. Věděl jsem o tobě. Všecko. S kým žiješ, kde pracuješ, kam chodí ta malá do školy… Nemusel jsem tě hledat. Mohl jsem kdykoli sednout do auta a jet za tebou. Často jsem to taky udělal. Viděl jsem vás, jak jdete od autobusu. Někdy jsem dokonce slyšel, jak se smějete. …

Hlasitě si povzdychl.

— To, co jsem ti provedl, se nedá omluvit. Ale věř mi, potrestaný už jsem dost. Ztratil jsem tě a x let jsem žil s docela cizím člověkem. Vyměnil jsem zlato za střepy.

Poněkud křivě se usmál.

— No, tak jsem se vykecal, bude mi líp…- Dotknul se mojí ruky. – Katko, milionkrát jsem vytáčel tvé číslo a zavěsil vždycky, než se ozvalo zvonění. Tisíckrát jsem už měl napsanou tvou adresu a chtěl ti napsat kilometrový mail, ale neposlal jsem ho… Nemysli si, že jsem byl šťastnější, než ty. Jestliže jsem snad něco k Emílii cítil, skončilo to hned, jak to začalo. Dneska si nejsem jistý ani tím, že to byla láska. Spíš nějaké omámení. Strašlivá hloupost. Naprostý idiotismus. Hloupé přesvědčení, že se nemůžu hned od osmnácti uvázat k jedné ženě…

Zvedl hlavu a podíval se mi do očí.

— Kačenko, řekl prosebně, žes tam na mě čekala, řekni? Žes mi odpustila? Že jsi svobodná? Že to něco znamená, žes tam byla?

Hrdá žena by patrně mlčela, případně by se přiměla dívat se lhostejně z okna. Já to však nedokázala. Najednou se ze mě vyhrnula hotová záplava slov. Mluvila jsem a mluvila a zalykala se slzami. Co jsem říkala, to si nepamatuju. Pamatuju si jenom, že když se jeho tvář přitiskla k mojí, nevěděla jsem, jestli jsou mokré od mých nebo od jeho slz, protože jsme brečeli oba…

Vůbec si ten den špatně pamatuju, protože byl tak absolutně nereálný. Pamatuju si jen, že jsme nejdřív někam jeli, potom šli, pak mě zavalil náručí nějakých kytek, potom jsme jeli pro dceru do školy a šli s ní do parku. Byly tam nějaké pouťové atrakce a ona se smála a lítala na houpačce. My jsme stáli dole a pevně se drželi za ruce. A jak jsme tam stáli, napadlo mě – nevím, jestli budeme znovu tak zářit jako tehdy, ale ať je to jak chce. Dokonce i kdyby nás čekala jen krátká společná budoucnost, přece nějaká bude. A co bude potom – je mi jedno. Příliš dlouho jsem žila minulostí, než abych teď najednou dokázala přemýšlet o budoucnosti. .

— Ať mě řeka unáší, kam chce – řekla jsem nahlas.

— Ať – souhlasil on a stiskl mi prsty. – Jenom ať ta řeka unáší NÁS. Pak je fakticky jedno, kam nás ponese…