Brát život příliš vážně je škodlivé

Myslím, že brát život příliš vážně škodí.

Přemýšlet, lámat si hlavu : „zavolat-nezavolat“, „napsat-nenapsat“, „říci-neříci“, je zkrátka škodlivé. Škodlivé proto, že to užírá čas našeho života. Proto, že všechno tohle váhání nás odvádí od skutečně důležitých věcí: od prožívání vztahů, citů, od našich dětí, od práce. Je to budování jakéhosi virtuálního světa ve vlastní hlavě, je to myšlená hra, nikoli skutečný život.

Když člověk vytváří strategie typu: „Já mu řeknu tohle, on odpoví tamto, pak mu vysvětlím tohleto a on ať se rozhodne“, nedosáhne téměř jistě výsledku, se kterým počítá. Za prvé, přehání svou znalost jiného člověka a odhad jeho reakcí. Celá strategie se může zhroutit po několika prvních slovech. Za druhé, občas nevíme, co můžeme očekávat dokonce i sami od sebe. Natož od jiného člověka, který je navíc ve stresu. Za třetí, zdlouhavé promýšlení může vést velmi snadno k odcizení a odstupu. Ten druhý podvědomě vyciťuje, že se od něj cosi očekává a v odpověď nastoluje obranu, protože si nepřeje být využíván. Má smysl ztrácet takovým promýšlením čas?

Upřímnost a citlivý přístup zaručí lepší výsledek. V každém případě. Zamyslete se nad tím: když se setkáte s cizím neštěstím tváří v tvář, je první vaší podvědomou reakcí snaha pomoci. Pokud tedy jste normální člověk s normální empatií a schopností soucitu a ne nějaký zatvrzelý traumatik. Pokud vaše otevřenost a poctivost narazí na opačný efekt – ten druhý se uzavře, nebo ještě hůř, je agresivní, je to také dobré. Získáváte informaci o něm.



Myslím, že je třeba přistupovat k životu s větší lehkostí. Chcete-li se něco dozvědět, zkrátka to zjistěte. Chcete-li něco říci, řekněte to. Zeptat se, zeptejte se. Něco říci – řekněte to! I když se spletete, tak co? S jedním člověkem se můžete zmýlit, u druhého bude všechno v pohodě. V životě nikdy nebývá nic navěky. Vždycky je ještě něco navíc. Po jedněch slovech přijdou další, za jedním činem následuje jiný, jednoho člověka nahradí nový. Pokud to sami sobě dovolíte.

Při projevování svých citů bychom měli pamatovat na tři nuance. Ráda bych je tu zdůraznila. Za prvé, hovořit bychom měli o svých citech, o tom, co bychom rádi měli či získali („je mi zle“, „nepříjemně“, „cítím se osamělá“, „byl bych rád, kdybys“, „záleží mi na tom, abys“ atd.). Nikoli tedy o tom, jak se měl ten druhý zachovat a za co ho pokládáme poté, co se tak nezachoval. Za druhé, neměli bychom vyjádření svých pocitů a prožitků opakovat v poloze racionálních prohlášení. Jedno téma ventilujme jen jedenkrát. Za třetí, velmi subjektivní, ale pro nás velmi důležité – soustředit se na příchuť respektive pachuť.

Každé slovo, každý skutek zanechává to, čemu říkám příchuť, někdy pachuť. Pokud podle vás proběhlo všechno dobře, zažíváte uvnitř milý, příjemný pocit, že všechno je v pohodě. Někdo se raduje, vy jste spokojeni, všechno je v pořádku. Když se ale něco spíš stát nemělo, objevuje se uvnitř jakýsi jedovatý pocit, že to bylo k ničemu, že jste to měli nechat být. Že jste měli použít jiná slova. Odpusťte si to. Zdá se, že to zkrátka s dotyčným jinak proběhnout nemohlo. Líp to zkrátka nešlo.

Pokud jde o závislosti, je to těžší. Jestliže jste na někom citově závislí, pak váš telefonát nebo návštěva vyvolané „hlasem srdce“ ve vás nezanechají dobrý pocit. Objeví se jakási pachuť. A vaše závislá situace se objektivně ještě prohloubí. Jste-li však uvolnění a klidní, nevisíte na výsledku, pak i půlnoční esemeska se žádostí o posouzení něčeho pro vás důležitého bude jak pro vás, tak pro toho druhého vypadat jako něco zcela přípustného a dokonce zajímavého.

Krátce řečeno, naslouchejte sami sobě, svým citům a berte v úvahu city toho druhého. A berte všechno jednodušeji, s nadhledem. Kdy už bychom se konec konců měli mýlit, ne-li v tomto životě?