Chtít to své: jak odlišit vlastní přání od podsunutných

Víte, proč se mnozí lidé vůbec nemění? Proč se panicky bojí změnit navyklý běh věcí? Protože změny v sobě skutečně ukrývají nebezpečí. Ohrožují nejenom to, čeho se chceme zbavit. Ale také věci nám drahé. Žádné záruky přitom neexistují. Jít vyšlapanou cestičkou může sice být nudné, ale je to jednoduché. A bezpečné. Kdyby něco, vždycky jsou tu rodiče, tradice, zajeté zvyky a vztahy.

Ale představme si, že jste zahnuli z té vyšlapané na svoji vlastní cestu. Garanci, že vás zavede ke splněnému snu, nemáte žádnou. A je zcela možné, že vaši blízcí, jejichž navyklý život svým experimentem ohrožujete, se budou škodolibě radovat nad vašimi prvními nezdary a těžkými časy. Možná bude těžké přiznat si, že vaším osudem je sotva znatelná stezka a ne červený koberec festivalové haly. Nezáří na něm flitry ani reflektory, zato je opravdu váš.

Připravte se, že nejbližší okolí se bude ze všech sil snažit vašim proměnám zabránit. To je naprosto normální. Každý systém vehementně vystupuje proti změnám ohrožujícím jeho integritu. A krom toho – kdyby se uvědomění vlastních přání mělo stát cestou ke štěstí, snadno by se také stalo novým náboženstvím. Přesto se dejte cestou hledání vlastního já. Cestou uvědomělého přístupu k vlastnímu životu.



Dozvídat se o sobě pravdu je nepříjemné. Člověk má obavy. Proto se uvědomělosti domohou jen ti nejodvážnější. Posuďte sami: je dost možné, že zpočátku se vám uleví. To však platí přesně do okamžiku, kdy si uvědomíte, kdo je viníkem všech nepříjemností. Komu děkovat za to, že váš život se vyvíjel tak, jak se vyvíjel. Seznamte se s ním. Najdete ho v nejbližším zrcadle. To je tvrdý náraz reality.

Změny začínají až v další etapě. Až když poprvé dokážete říci šéfovi „ne“ na vnucovanou sobotní práci, až když odmítnete svůdnou kamarádskou nabídku tří dortíků najednou. Když usednete ke klavíru, jehož desku jste nezvedli od té doby, co jste v sedmé třídě přestali chodit do hudebky. Dokonce kvůli klavíru změníte obvyklý průběh víkendu a nejedete k tchýni na chatu. „To je to šťastné vědomí svých svých vlastních přání“, pomyslíte si. A v tu ránu narazíte na další problém: nespokojenost svých blízkých. Chtějí, abyste byli jako předtím. Nechtějí se smířit se změnami, které vám vyhovují.

Někdy je jejich nátlak tak silný, že slabší jedinci nevydrží. „No, dobře, pobavil/a jsem se, teď se zas vrátím k normálu“, řeknou si.

Jaká odměna čeká ty blázny, kteří se přesto rozhodnou jít dál? Představte si, že změny docházejí tak daleko, že jim se to začíná líbit! Občas ještě mají strach, ale zvyknou si. Začínají žít svůj vlastní život, ne ten vymyšlený maminkou a tatínkem, manželem nebo nadřízenými, ale svůj vlastní, podle svých snů a přání. A už si nedovedou představit, že by se vrátili ke stavu jeho neuvědomělého prožívání.

Pochopit sám sebe je způsob, jak se stát člověkem, nikoli pouze živou bytostí, jíž smýkají instinkty a vášně.

Je třeba říci, že i lidé odvážní občas přicházejí k cestě uvědomělosti nepřímými cestami. Prostřednictvím dětí: „Nevím, pane doktore, co se s ním děje. Začal se špatně učit, ze spaní ho budí pláč…“ Prostřednictvím podniku: „Mám problém s kolegy. S ničím si beze mě neporadí…“ Může to být hrozba rozvodu či nějaké záhadné příznaky: „Víte, pane doktore, můj muž vždycky… a mě pak vyskáčou tyhle červené skvrny…“

Také odvážným je zatěžko přiznat, že si s něčím nevědí rady, že něčemu nerozumějí. Požádat o pomoc a přijmout ji není pro ně nijak snadné. Zní to paradoxně, ale někdy může pomoci onemocnění. V mém případě signalizuje každý pokus o manipulaci mé osoby žaludek. I když třeba já fakt, že začínám hrát v cizím představení, přehlédnu, můj žaludek nikdy. Někdy se ho dokonce ptám. Poslouchám někoho, nebo čtu obchodní nabídku a soustředím se na pocity v žaludku.



Žaludek nelže, zato však hlava nebo pocity občas klamou. Žije-li dítě v rodině, která nevnímá nebo potlačuje jeho osobitost a místo podpory jeho individuality ho zavalí hromadou rodičovských, školních a společenských očekávání, co malému človíčkovi zbývá? Přestat naslouchat vlastním přáním a „chtít“, co chtějí jiní. Nebudeme tu obviňovat starší generaci. Jí se taky nikdo nijak zvlášť nevyptával, co že by si přála. Dospělí často touží poskytnout dětem a vnukům to, co jim samým bylo v dětství a mládí odepřeno. A tak potenciální atlet mrzačil housle, o kterých ve svých osmi letech snila jeho babička. A milovník jazyků šel na práva, protože tam si na rozdíl od filologie „slušně vydělá“. Přísní bychom měli být na generaci současnou, protože doba pokročila, dnes známe mnohé, co minulé pokolení neznalo. Oháníme se právem každého na svobodu. Lidským právem každého jedince. A k informacím máme volný přístup. Přemýšlejí však někteří rodiče vůbec nad svými dětmi? Nad jejich právem vlastní volby?Vlastního omylu? Nepřemýšlejí daleko spíš nad tím, jak jim narýsovat kariéru vedoucí k úspěchům, penězům a slávě a jak je přimět tou cestou jít? Žaludek mi naznačuje, ať se raději neptám.

Život podle cizích přání je však teprve půl neštěstí. Skutečné trápení nastane, jestliže je dítě za projev svých vlastních snů a přání káráno, ba dokonce trestáno, nebo vystaveno posměchu. Pokaždé, když v budoucnu pocítí volání svého vlastního snu, bude zároveň pociťovat palčivý stud. Což jsou pocity a utrpení jen těžko sdělitelné. Opravdu jen málo odvážlivců se odhodlá vyzkoušet, co ještě jiného kromě studu by ně čekalo, kdyby to přece jen riskli a šli svou v dětství vysnívanou cestou.

O.Solomatina