Čí život žijete?

„Životní scénář je něco, co si můžeme, ale taky nemusíme zvolit sami.“ Claude Steiner, škola Erica Berneho

V tomto článku bych vás rád seznámil s jedním z nástrojů, který používám při práci se svými klienty. Je to výklad umožňující odhalit a vysledovat scénáře a role, kterými lidé žijí. Zároveň ukazuje, nakolik scénář jejich život ovlivňuje a proč někdo v určitém období života nedokáže být efektivnější a úspěšnější.
Tvůrci transakční analýzy Ericu Bernemu patří myšlenka, že lidský život je předem naplánován a zapsán jako „scénář“, kterého se pak člověk po celý svůj život drží.

Ať dělá dítě cokoli, zabývá se zkoumáním a poznáváním okolního světa. Když rodiče toto přirozené chování dítěte sledují, reagují na ně různým způsobem. Na základě jejich reakcí pak dítě dělá určité závěry o tom, jaký je svět a jaké je ono samo v tomto světě. Děti milují své rodiče, žádnou jinou lásku ještě ani neznají. Z pocitu lásky k rodičům vzniká u dítěte touha se rodičům zalíbit. Dítě vedené přáním zalíbit se, nespoutané zatím žádnými zábranami (strach, stud, pocit viny, přesvědčení) se bude projevovat různě a jednat různě. Na základě své zkušenosti bude volit takové projevy a takové jednání, na které budou rodiče reagovat kladně, to jest projevy a jednání, které se ve světě dočkají podpory.

Rodiče svým schvalováním nebo odmítáním dětského jednání nesdělují dítěti nic o jeho projevech a skutcích; sdělují mu něco o něm samotném a o tom, kým je. Nemluví tedy o jeho „správném“ nebo „nesprávném“ jednání, „hodných“ nebo „nehodných“ činech, ale o něm, „jaké“ je, zda „zlé“ nebo „hodné“. Dítě chápe rodičovské komentáře doslova a ve většině případů se s nimi ztotožňuje, řečená slova bere jako „pravdu“ a věří, že je právě takové, jak mu bylo řečeno.

Když dítě poslouchá pohádku, dívá se na kreslený film nebo čte knížku, ztotožňuje se s jednou z postav, v níž pozná samo sebe: „To je o mě!“ Když si zvolí svého hrdinu, přizpůsobuje všechny zvláštnosti a okolnosti jeho života svému životu, a tak přenáší různé životní modely chování těchto hrdinů do vlastního života.

Rodiče si přejí, aby dítě „bylo šťastné“ v té roli, kterou mu přisuzují na základě svých představ o životě, který by pro jejich dítě byl ten „správný“. Mnoho dětí se rozhodne s rodiči souhlasit a vést život, který si pro ně rodiče přejí. Když se takto rozhodne, rozhoduje se dítě vlastně žít tak, jak žili jeho rodiče. Děti tedy získávají to, co chtěli a v čem viděli své štěstí jejich rodiče. Pokud se tak dětem dostane něčeho, co je nečiní šťastnými, jedny obviňují rodiče, kteří jim tolik přáli své „rodičovské štěstí“, zatímco druhé to nahlížejí jako vlastní zkušeností získaný poznatek. Ujasňují si, že jejich představy o štěstí jsou odlišné od rodičovských. Toto poznání jim dává možnost zbavit se scénáře, který jim byl vybrán v dětství a vyrůst v osobnost. Začít si sám „programovat“ svůj život, „zapojit“ se do něj a plnit své poslání na tomto světě.