Za dlouhá léta praxe se o tom ve své poradně přesvědčuji každý den, každou hodinu. Všichni lidé, mladí i starší, muži i ženy, bohatí i nebohatí, zlí i dobří, všichni hledají, čekají, potřebují, zasluhují a doufají v lásku.
Mám dokonce takový slogan – „Správná diagnóza není deprese, správná diagnóza zní: nepřítomnost lásky“. Mezi mými klienty je docela známý.
V čem je paradox tohoto citu? Je to jednoduché, láska začíná člověkem samotným. Což zní banálně, jako taková obecná fráze. S tím souhlasím. Pokusím se vysvětlit její smysl, abych ji té obecnosti zbavila.
Začneme vědou.
Každý člověk má jisté základní potřeby, bez jejichž naplnění jednoduše zahyne. Jsou to třeba potrava, voda, látková výměna, spánek. Bez jídla člověk zemře, stejně jako beze spánku. A mezi tyto základní potřeby patří také láska a přijetí. Člověk je tvor společenský, nemůže žít mimo společnost ostatních lidí, ať se nám to líbí nebo ne. A jestliže se mu nedostává přijetí, začíná hynout stejně, jako by hynul bez vody.
Každou svoji základní potřebu musí člověk naplnit sám. Je jasné, že i když někoho miluji sebevíc, nemohu za něj přijímat potravu. Lásku a přijetí se člověk musí nejprve naučit přijímat vůči své vlastní osobě, teprve potom se o ně, stejně jako o jídlo, může dělit s někým dalším.
Čím začít? Tím, že lidská osobnost se rozvíjí ve třech směrech – tělesně, emocionálně a rozumově.
Člověk ignorující či postrádající byť i jen jednu z těchto vývojových oblastí se může jen těžko cítit klidně, vyrovnaně a sebejistě, což znamená, že je tu značné nebezpečí, že onen klid a vyrovnanost bude hledat někde jinde. Je velké riziko být vždycky závislý na tom, co přináší vyrovnanost, mír a klid.
Tělo.
Tělo je domovem lidské duše. Jistěže je dnes bezmála hříchem na něco si stěžovat, protože existuje celé mohutné odvětví umožňující člověku zachovat svému tělu správný tonus.
Má to však jedno minus. Tonus znamená napětí a tělesné napětí, to je napětí citů i mysli.
Kdybychom si tak alespoň jednou za den promluvili se svým tělem a udělali to, co chce! Nemůžeme tělo jenom využívat, musíme mu pravidelně, v průměru asi dvě hodiny týdně, dopřát také nějaké potěšení, relax, aby mohlo obnovit své síly.
Emocionální stránka věci.
Říkám rovnou, že ta je nejsložitější. Většina lidí, kteří mě přišli požádat o pomoc, mi v odpověď na otázku: „Co dneska cítíte?“ místo pocitů nebo emocí sdělovala své myšlenky.
Myšlenky však nikdy, prostě nikdy nemohou nahradit city. Můžeme emoce ignorovat, můžeme je ovládat, ale to neznamená, že by se někam vypařily, emoce jsou součástí našeho organismu, našeho života. Když příroda vytvářela lidskou psychiku, netušila evidentně, že některé city jsou špatné a některé dobré. Každá společnost se řídí svými vlastními představami o mravnosti a morálce. Například dnes se všeobecně hlásá potřeba být pozitivní. Nesmysl. Dneska a vždycky je především třeba být sebou, sám sebou – a to bez nějakého odmítání zloby nebo smutku, zklamání nebo rozechvění…
Vyloučení jakékoli emoce dělá život chudším, neplnohodnotným. Určitě vás tím nevyzývám, abyste teď začali všechny nenávidět nebo dávali průchod svému vzteku. Jen vás chci přesvědčit, abyste byli sami k sobě upřímní.
— Jsem naštvaný!
— Proč?
— Protože mám strach.
— Čeho se bojím?
— Že přijdu o práci.
— A co se stane, jestli mě vyhodí? A tak dále…
Tak jsme se dostali až k myšlenkám, k jediné danosti, kterou člověk může ovládat. Kontrolovat myšlenky je ovšem těžké – protože je nevidíme. V myšlenkách je velmi snadné zabloudit a poddat se jim. Nejčastěji se to stává, když člověk nemá žádný cíl, nebo když naopak cíl má větší váhu než sám život. Abyste se vyhnuli ztrátám, zeptejte se alespoň jednou za týden sami sebe: Proč žiji? Jak žiji? Kdo je okolo mě? A co mohu udělat, abych svůj život změnil, protože nikdo kromě mě to vědět a udělat nemůže?
Upřímně přeji všem radost a lásku.
Anna Yotko
Trhej, lži a pij — dělej všechno, co ti přinese duševní klid
Pomalu se učím nechávat odejít to, co mi není souzeno