Dobro v našem nitru

Každý člověk má ve svém nitru dva počátky – dobro i zlo. Sami se rozhodujeme, kterou cestou půjdeme. Někteří z nás kráčí až do konce svého života oběma cestami. Cesta zla je vždycky ta jednodušší, protože negativní emoce ovládnou člověka daleko snadněji a rychleji nežli emoce pozitivní. Od dětství slýcháme, že dobro vždycky zvítězí nad zlem, avšak nikdo nám už neřekne, jak těžké je takového vítězství dosáhnout. Od nejútlejšího věku posloucháme pohádky, ve kterých všechno nakonec dobře dopadne. Od dětství je nám vštěpováno, co je dobré a co zlé.

Teprve když trochu dospěje, získává člověk nějakou zkušenost a mnohé v jeho životě se může změnit – to, co mu v dětství připadalo jako zlo, už se mu zlem být nezdá a může se přesunout mezi věci dobré. Vysvětlitelné je to tím, že člověk dorůstá nejenom fyzicky, ale vyzrává také c emocionálním smyslu slova, jeho priority se mění a kromě toho je nyní sám oprávněn rozhodovat, co bude řadit k dobru a co bude považovat za zlo. Ne všichni však chápou, že špatný čin, třebaže provedený z dobrých pohnutek, se nemůže stát dobrem. Cíl, k jehož dosažení je použito špatných prostředků, nemůže být dobrý.

Rodiče učí své děti, aby nelhaly. Když však dítě ve škole dostane pětku, ze strachu se může rozhodnout, že to doma neřekne. To je totéž jako lež. Dítě to ale přece dělá na základě dobrých úmyslů – nechce, aby se rodiče zlobili. Na jedné straně tedy nejde jen tak nazvat jeho chování zlem, na druhé je nepochybné, že dítě lhalo. Pravdu evidentně neřeklo nejenom proto, aby se táta s mámou nezlobili, ale také proto, aby ho nehubovali. Dítě nechápe, že nejprve mu za pravdu vynadají, potom však ocení jeho pravdomluvnost. V budoucnu ho čekají jiné, složitější situace, ale právě situacemi podobně jednoduchými to všechno začíná. Velice tu záleží na rodičovském přístupu, na úměrnosti kritiky a případném trestání. Protože dítě by nikdy nemělo mít strach. Rozhodně ne takový, aby kvůli špatné známce lhalo.



Proč je tedy cesta dobra tak těžká? Protože i za dobro je občas potřeba platit. A někdy dokonce více, než za zlo. Člověk se musí naučit chápat, že dosahovat dobra, konat dobro je občas velice těžké, přesto však to stojí za to. Jestliže člověk dokáže být vždycky poctivý sám k sobě i k jiným, získá nakonec mnohem víc než kdyby si zvolil cestu zla. Jenom na cestě dobra může člověk dojít k poznání, že vždycky jednal správně a že dělal všechno, co mohl.

Můžeme se dopustit drobného a nijak významného dobrého skutku, a přece ještě celý týden být proto na sebe hrdí a mít radost, že jsme někomu pomohli. Můžeme úplně cizí staré ženě zaplatit nákup a ještě jí pomoci donést tašku domů. Utratíme tři sta korun a půl hodiny času. Náhradou se nám dostane s ničím nesrovnatelného pocitu uspokojení a radosti. Nehledě už na radost, kterou způsobíme té staré paní.

Konat dobro není vždycky tak těžké, jak se nám zdá, daleko těžší je nastoupit cestu dobra a správně se rozhodovat. Občas je také náročné znovu v dobro uvěřit, je to však pro každého z nás životně důležité. Zlo je vždycky nablízku a pohotově. A přece i jen jeden jediný člověk s dobrým srdcem dokáže změnit celý svět.