Dopis, který napsalo Štěstí

Pokud čtete tenhle dopis, znamená to, že už jsem k vám dorazilo. A hned začnu nadávat, protože mám proč! Už mě to fakt zmáhá…

Je mi opravdu hodně let, samo si nepamatuju, kolik vlastně. Nejspíš jsem existovalo vždycky. Proto mám takovou horu zkušeností z pozorování lidstva. Nezkoušeli jste si nikdy představit sami sebe na mém místě? To je škoda, protože by to pro vás bylo moc užitečné a leccos byste se mohli dozvědět. Všichni pořád jen říkají: „Štěstí, mít tak štěstí…“ Lítají sem tam, hledají, sní o mě. Ale já se přece nikam neschovávám! Nikam neutíkám! Pořád jsem hned vedle a jen čekám, že si mě někdo všimne. Jenže jak si mě můžou všimnout, když většina nemá ani představu, jak vlastně vypadám?!

V tom je právě ten vtip: hledají a sami nevědí, co!

Nejčastěji si mě nevšimnou, protože každý si mě představuje po svém. Pro někoho jsem dort se šlehačkou, pro jiného vypadám jako pobyt v přírodě, u dalších mám podobu světové slávy, jsou i tací, co jsou šťastni, když jiní šťastni nejsou. Bohužel, opravdu jsou i tací!

Trvalý pobyt taky nemám, toulám se po světě a hledám útočiště. Rádo bych se u někoho usadilo, ťukám na všechny dveře v řadě za sebou, ale ne vždycky mě pustí dál. Neštěstí každý pozná na první pohled, ale mě bůhví proč – ne! Vím, že mnozí mě sami hledají, jsou i lidé, kteří na mě doslova narazí, ale nejčastěji mě lidé zkrátka minou, ani si mě nevšimnou. Nebo mě nepoznají? Možná, že jenom nehledají na tom správném místě…

Například spousta lidí hledá štěstí v Manželství. Nebo v Práci. Nebo v Dětech. Jasně, že i tam jsem hned vedle, blizoučko! Jenomže to pak vychází tak, že když Manželství skončí, nebo přijdete o Práci, o Děti, zmizím spolu s nimi a vy už budete jenom nešťastní. Ale to je úplně špatně! Štěstí, abyste věděli, je přirozeným stavem člověka.

Spousta lidí sedí a vzpomíná na minulé časy. „Jo“, prý, „to byly šťastné doby“! Ale když já si vybavím, jak se v těch dobách chovali, tak to tedy není vůbec pravda! V těch „šťastných dobách“ byli věčně s něčím nespokojení, pořád se jim zdálo, že nemají dost štěstí. Teprve teď po letech pochopili, že měli! Jenomže už je pozdě. A tak sedí a oddávají se vzpomínkám. Jiní lidé zase pořád myslí na to, co jim ke štěstí schází .

U někoho je to byt, u jiného auto, další by chtěl tři miliony a jiný ideální lásku. Řeknu vám, jak to je: lidem zkrátka vždycky něco schází! Dopřejte jim na počkání to, co si teď zrovna tolik přejí,  týden dva z toho budou mít radost, pak si zvyknou a znovu: co ještě jim chybí, aby to bylo fakt dokonalé štěstí. Mám já to s vámi svízel, lidi!  A kolik hloupostí jste si kolem mě navymýšleli!

«Štěstí je být lidem potřebný ». No, to je docela pěkně řečeno, jenže to má jednu vadu. „Potřebný lidem“: a co sami sobě? To byste se po kouskách rozdali a žádné štěstí nepoznáte. Starat se o druhé je moc pěkné, jenomže člověk nesmí zapomínat na sebe! Když je Štěstí ve vás, pak se i kolem vás rozlévá jeho záře! Kolika lidem mě můžete darovat?!!

Nebo tohle: „Moje štěstí je v dětech“. Hm. Děti vyrostou, založí si rodiny, budují vlastní domovy a matička se jim stále vnucuje, strká jim nos do života a uráží se, že teď je druhá v pořadí. Proč? Protože spolu s dětmi jsem jí odešlo i já, vždyť mě hned zkraje usadila do nich. A jak má teď bez štěstí žít? To je to, co říkám: člověk musí mít i své vlastní, na nikom nezávislé štěstí.

Nebo slyším, jak někdo hlásá: „Kdyby mě ta smůla nepotkala, ani bych si neuvědomil své štěstí“. Co to s vámi je, lidi? Proč musíte dostat cihlou po hlavě, abyste si uvědomili, že štěstí jste měli, a jaké, jen jste si to jaksi neuvědomili? Nezlobte se, že hubuju, varovalo jsem hned na začátku, že už mě to zmáhá… Radši mě poslouchejte, třeba vám to přece jen k něčemu bude. Kdybyste jen věděli, kolikrát stojím v záhlaví postele, když někdo odchází. Často se mu oči zalévají slzami. Teprve tehdy si uvědomí, že štěstí tu bylo, ale on je promrhal, neviděl ho, nevšiml si…!

Například člověk slézá nějakou horu, pachtí se na vrchol, šplhá, sotva dýchá, prsty do krve rozedřené. A proč že to všechno, kvůli čemu? Aby stanul na vrcholu a pocítil štěstí! Tedy mě, přesně řečeno. Okamžik štěstí! Úplný úlet, opojení! Jenže pak stejně musí jít dál. Musí přece sestoupit dolů. Sestoupit, aby znovu šplhal. Věčná honička za štěstím… A nedochází vám, lidi, že když někam lezete, sedím u vás, máte mě na zádech v batohu. Nebo v kapse. Nebo prostě lezu vedle a šeptám: „Kamaráde, zastav se! Rozhlídni se kolem! Tady jsem já, tvoje Štěstí!“ Ale nemá to cenu – málokdo mě kdy uslyší. Odhalím vám své nejdůležitější tajemství: jsem spojeno s časem. Nejsem v minulosti: to jsou už jenom šťastné obrázky. A nejsem ani v budoucnosti – to jsou zas jen sladké sny. Já jsem totiž vždycky v přítomnosti.

Každý váš okamžik je štěstí. Samozřejmě, pokud jste se zrovna v tu chvíli nepropadli do minulosti nebo do budoucnosti.

Minulosti obvykle litují, budoucnosti se zase obávají. Jenže tam, kde jsou lítost a obavy, tam já se nevyskytuju – my se zkrátka nesneseme, s tím se nedá nic dělat! Poslouchejte, co vám řeknu! Jestli teď čtete můj dopis, znamená to, že máte oči a že ty oči vidí. Není to snad štěstí? A jestli nevidíte, jestli jste slepí, někdo vám tenhle dopis čte nahlas – takže máte přítele! Jaké štěstí! Dýchat, chodit, milovat, dívat se, uvědomovat si, vnímat svět – to všechno je štěstí! Padá žluté listí – jaká je to krása, jaké štěstí! Napadal sníh, země je čisťounká, světlá – to je krása a štěstí! Potůčky tečou, první tráva se začíná zelenat – copak to není štěstí? A co teprve dál, když rostou jahody, když chodíte na houby, koupat se… to je nádhera! Jen o jedno vás, lidi, prosím: nezadržujte mě!

Nechytejte mě za křídla! Já musím být v pohybu, v letu! Když mě zbavíte letu, změním se ve vzpomínky. Jako ten usušený lístek, co si vaše babička přivezla v roce 1970 z lázní… Člověka asi taková věc na chvilku potěší, o to nic, ale kdy to vlastně pro pána bylo?! Radši si řekněte: „Šťastní lidé hodiny nevnímají!“ Proč? No protože každý okamžik je pro ně štěstí, tak proč by měli koukat na hodinky? Nemají ani minulost, ani budoucnost, jen přítomný okamžik!

Takže na závěr bych vás, lidi, chtělo požádat: Pusťte mě dál, až mě unavuje plahočit se světem a nemít žádný útulek. Zkuste doopravdy žít podle toho známého přísloví: „Každý je strůjcem svého štěstí!“ Já o tom tolik sním, jak k někomu přijdu a udělám ho šťastným na celý život!  Zkuste se na chvilku zastavit, zpomalte tu svou věčnou honičku, rozhlédněte se kolem – a v tu ránu mě uvidíte.  A třeba o mě řekněte i známým, nebo přátelům, tomu, koho máte obzvlášť rádi.  Ať taky uslyší, jak si tady stěžuju… Uděláte dobrou věc a oni budou mít radost. Třeba se opravdu zamyslí, zaposlouchají… a konečně si mě všimnou. A všichni budete šťastní!

Elfika