Dopis pozůstalým. Radujte se ze života.

Od roku 2013 byla Charlotte Knightley sloupkařkou listu The Huffington Post.
16. září 2014 zemřela na rakovinu.
Napsala „dopis na rozloučenou“ – svůj poslední novinový sloupek čtenářům. Měla jim co říci.

— Obvykle jsem si život plánovala. Líbily se mi všechny ty seznamky, upomínky, lepíky… Ať jsem se pustila do čehokoli, začátek se mi vždycky podařil. Jenže pak jsem o věc rychle ztrácela zájem, začala mě nudit a bývalé nadšení bylo pryč.

Ovšem s rakovinou jsem si podobný přepych nemohla dovolit. Není to něco, na co byste se mohli vykašlat, jakmile vás to začne otravovat. Nejde ji odložit na potom a zatím dělat něco zajímavějšího. Alespoň mě se to nepodařilo, Ode dne, kdy jsem se tu zprávu dozvěděla, musela jsem včas odevzdávat všechny výsledky a přesně chodit k lékařům, abych absolvovala potřebná vyšetření. Vyzkoušela jsem veškeré nabízené metody: od tradiční medicíny po akupunkturu, tvaroh s olejem a čerstvé šťávy. Rakovina se stala mým životem. Všechny svátky, účes a dokonce i pilotní kurs na vrtulník – všechno teď záviselo na dobrých nebo špatných výsledcích chemoterapie. Danny a Lucy, nedobrovolní svědci mého stavu, přestože je do určité míry chránil jejich věk, byli rovněž naprosto závislí na mém režimu. Je to všechno, co o mě vědí a já doufám, že jim to nezabránilo pocítit mou lásku a vědět, že jsou vytouženými a nejvíce milovanými dětmi na světě.

Jejich nevinnou nevědomost, s jejíž pomocí jsme se snažili je ochránit, je teď třeba rozbít. Pro ně jsem se od svého narození zkrátka „necítila dobře“. „Zašli“ jsme tedy do nemocnice, kde mě vyšetřili… Bohužel, poslední výsledky nám nenechávají vůbec žádnou naději. Nemáme teď ani těch pár měsíců, ve které jsme tolik doufali. Zůstaly mi jen dny, v nejlepším případě pár týdnů. Nikdo z nás si nemyslel, že mě na tu dobu pustí domů, ale v poslední chvíli se stal zázrak a dovolili mi strávit poslední dny se svými dětmi a milovaným mužem.

Píšu tohle a sedím na gauči, dá se říci, že skoro nemám bolesti a snažím se dokončit některé jednoduché věci: organizaci pohřbu a prodej svého auta. Každé ráno, kdy se probudím, jsem vděčná, že dnes ještě mohu objemout své děti a dát jim pusu.



Až si tohle přečtete, už tady nebudu. Rich se bude pokoušet den za dnem žít s vědomím, že už se nikdy neprobudím vedle něho. Někdy, když se poštěstí, se mu o mě bude zdát, ale ráno mu surově ukáže, že vedle něj není nikdo… Ze zvyku vyndá z poličky dva šálky, aby uvařil kávu, ale pak si uvědomí, že měl vzít jen jeden. Lucy bude potřebovat pomoc, aby dosáhla na krabičku s gumičkami do vlasů, ale vlasy jí nikdo nezaplete jako dřív. Danny jako obvykle někam založí policistu z Lega, ale nikdo mu neukáže, kde by se asi tak dal najít. A vy budete čekat na další sloupky, ale ty nevyjdou – tato kapitolka je poslední.

A po mě tu zbude jen křivolaká, nepotřebná a krutá trhlina: v každém milujícím srdci, v paměti všech přátel a příbuzných. Odpusťte mi to. Hrozně bych tu chtěla být s vámi, smát se, jíst to podivné jídlo, na které jsem si musela v poslední době zvyknout, plácat své “charleysmy“. Je toho tolik, co nejsem připravena opustit, ale chápu, že nemám volbu. Chtěla bych vidět, jak se mají moji přátelé, chtěla bych vidět, jak rostou moje děti a chtěla bych zestárnout a bručet na Riche. Není mi to souzeno.

Ale je to souzeno vám. Proto až tu nebudu, prosím, prosím vás – radujte se ze života. Popadněte ho oběma rukama, stiskněte ho, třeste se a važte si každé vteřiny. Milujte své děti. Nemáte ani potuchy, jaké je to štěstí, popohánět je ráno, aby si rychle šly vyčistit zuby. Obejměte své milované a jestli nejsou schopni vám objetí vrátit, najděte někoho, kdo to dokáže. Každý si zaslouží milovat a být milován. S ničím menším se nesmiřujte. Najděte si práci, která vám bude přinášet radost, nebuďte jejími otroky. „Rád bych byl pracoval více“ – to není to, co vám napíšou na náhrobní desku. Tančete, smějte se a jezte spolu se svými přáteli. Skutečné, poctivé, silné přátelství je absolutní štěstí a je to něco, co si můžeme vybrat sami. Volte si přátele pečlivě a s pozorností, doslova jako když hledáte poklad. Obklopte se hezkými věcmi. V životě je plno smutku a bolesti, ale najděte si svou duhu a už ji nepusťte. Krása je všude, jenom je někdy třeba zadívat se pozorněji, aby jí člověk zpozoroval.

To je vše. Děkuji vám, že jste mě celých 36 let měli rádi a byli ke mně laskaví. Od těch holčiček, co mě tenkrát, když mi bylo šest, strčily v zápalu hry do houštiny kopřiv až po ty osiřelé muže, kteří mi poslední týden tolik pomáhali radami, co dělaly ve stejné situaci jejich ženy, aby připravily své děti a všechny kolem. Všichni jste mě udělali takovou, jaká jsem teď.

Prosím vás, neplýtvejte svou láskou na mě, dejte ji raději Richovi, mým dětem, rodině i blízkým přátelům. A až budete na noc zatahovat závěsy, podívejte se na nebe a najděte tam nějakou hvězdu – to budu já. Budu se na vás dívat, pochutnávat si na piňa coladě a té nejlepší čokoládě. Dobrou noc, odpusťte a ochraňuj vás Bůh.

Líbám vás, Charley

Zdroj: Huffingtonpost