Hlas, kterým dnes mluvíme na dítě, s ním zůstane navždycky. Právě tímto hlasem bude mluvit samo se sebou, až bude dospělé. Všechny výtky, poučování a naši nespokojenost s ním přijme jako základ svého vlastního vztahu k sobě samému.
Jestli dokáže být samo sobě oporou, jestli bude umět samo sebe povzbudit, bude-li bezvýhradně věřit ve vlastní síly, nakolik bude samo k sobě laskavé a dokáže-li vůbec k sobě laskavé být, to všechno záleží na tom, co mu říkáme dnes.
Maminčin hlas, maminčin vztah, maminčiny nároky a očekávání, to je ono rodičovské „Já“, které po celý další život bude sehrávat roli jeho svědomí a stane se vnitřním kritikem dospělého. Bude-li tento kritik podporou nebo inkvizitorem, záleží na nás.
Rodičovská slova a máminy a tátovy představy o něm samém jsou pro dítě bezvýhradnou jistotou. Je to jako by mu sám Bůh zjevil jednou a navždycky jaký je a čím je.
Změnit jádro osobnosti založené rodiči, přemalovat je jinou barvou, je neobyčejně těžké. A čím více je v něm uloženo podrazů a černých, dunících bezedných děr, tím těžší je pro člověka opřít se sám o sebe.
Maminčina víra a podpora, tátovo uznání dceřiny bezvýhradné krásy a půvabu – díky tomu vyrůstají klidné a sebejisté ženy.
Otcova role v životě holčičky spočívá v podpoře a uznání její dokonalosti. Pro holčičky představuje táta mužský ideál. Nedosažitelný ideál. Moudrý otec miluje ženu i dceru, ale samozřejmě miluje každou jinak. Ženu miluje tak, že s ní tvoří pár, jsou milenci, dvěma milujícími se lidmi. Právě podle těchto vztahů viděných v dětství bude holčička budovat svou vlastní budoucí rodinu.
Dceři je třeba vnuknout víru, že je skvělá. Vnuknout ji slovy. Dcera spatřuje svou ženskost otcovýma očima. Jeho mínění je pro ni míněním celé mužské části lidstva. Uznání její krásy a ženskosti plus bezvýhradná podpora, to je to, co vytváří hlubinný pocit ochrany a sebejistoty.
Maminčina víra v syna, v jeho mužnost a samostatnost a zároveň bezvýhradná podpora, když ji potřebuje; tátův respekt a uznání jsou tím, co tvoří jádro příští osobnosti: hluboké přesvědčení o své síle, hodnotě a opravdovosti. To, co bude přinášet oporu a odolnost. Neochvějnou víru, že svět tě miluje a vždycky podpoří.
Co zůstane s našimi dětmi, až tu nebudeme?
Náš hlas, slova, která jsme jim říkali v dětství. Naše oblíbené věty, To, co jsme jim říkali každý den. To, co jsme říkali ve vzteku a zoufalství, z velké lásky a touhy je ochránit. To, co jsme říkali z pocitu bezmoci. To, co říkávali nám a my jsme to opakovali, aniž bychom nad tím přemýšleli, protože tak se to přeci má, tak jsou vychováváni všichni.
Právě o tyto věty, řečené se zápalem, rozhořčením a s přesvědčením o své pravdě, se bude opírat naše dítě, až vyroste.
Nemůžeme korigovat každou situaci, do které se dítě může dostat. Krom toho rodiče mají spoustu absurdních, naprosto iracionálních obav. A ve svém úsilí chránit zabíjíme vše živé.
Všechna rodičovská poselství, která se pro už dospělého člověka stávají nepřekonatelnou stěnou, byla vyslovena z veliké lásky a s jediným cílem – ochránit.
Moje práce jsou rozmluvy s dospělými. Podporovat je, pomáhat jim vyznat se v sobě a najít východisko. A víte, na co narážejí lidé, když nedokážou udělat ani krok, dělají ty nejhloupější chyby, brzdí sami sebe a všemožně si otravují život? Na rodičovská poselství. Na „jaká jsi“ a „jaký jsi“. Co si můžeš dovolit a co si dovolit nemůžeš. Máš-li rozum, krásu, talent, nebo ne.
Očima svých rodičů se nahlížíme velmi dlouho. To jim, když dospějeme, dokazujeme, že můžeme, že dosáhneme, že se staneme… Někdo z nás přežije díky tomu, jiný navzdory tomu.
Určitě nejsme všemocní. Pro děti však jsme božstvo. A o naše poselství se děti budou opírat a budou z nich vycházet po celý svůj život.
Co cítí dítě, na které se křičí
Dopis patnáctileté dceři