Hledám spřízněnou duši

Kdysi v dětství jsem četla povídku o tom, jak jeden chlapec vyměnil svoje nové autíčko za svatojánskou mušku. Posadil ji do krabičky od sirek a přinesl ji domů, jako kdyby nesl nějaký poklad. A když se ho ptali, jak mohl vyměnit docela novou hračku za nějakého broučka, odpověděl: „Ale vždyť je živý a svítí!“

Bylo mi toho chlapce hrozně líto, protože jsem si uvědomovala, že – řečeno dětským jazykem – „to zvoral“. Jeho argument že svatojánek je živý a svítí, mi tenkrát připadal legrační a taky hloupý. Přála jsem si tehdy velmi silně si poučení té povídky zapamatovat a a podobnou chybu nikdy neudělat. Nechtěla jsem nic zvorávat. Neměla jsem ovšem tenkrát ani ponětí, že dospělý život není nic jiného než velká směnárna, kde se čas mění za peníze, osobní život za kariéru a déšť za okap.

Jak snadno se člověk nechává přesvědčit o cizích hodnotách! Uvěřili jsme, že trvanlivé mléko je lepší než to čerstvé, margarin zdravější než máslo, hamburger chutná líp než opečené špekáčky a předmanželská smlouva má větší cenu než svatba v kostele.

Lesní houby nám nahrazují žampiony z pěstírny, pikniky vystřídaly brunche a rauty, čtení knih nakupování, místo rozhovorů máme jednání. Místo kamarádů máme na síti „přátele“, o kterých nevíme vůbec nic, místo těch, koho milujeme, zaujali cestou kalku „přátelé“ a „přítelkyně“, případně „partneři“ a co letí už neletí, je to „cool“.

Přestali jsme slzet u filmů a zpívat si při posezení s kamarády písně. Nepěstujeme důvěrné hovory a společné snění. Stali jsme se zdrženlivými a uzavřenými. Místo večerů u táboráku se učíme hrát golf, jezdit na koni a plachtit. Kouříme vodní dýmku a doutníky, máme své osobní kouče a vzájemně se přesvědčujeme, že život je v pohodě.

Před pár lety jsem dostala objednávku na napsání článku o speciálním náčiní potřebném právě ke kouření doutníků. Ze všeho nejdřív jsem hledala nějakou dobře zásobenou trafiku. Přišla jsem do obchodu pro VIP klienty, který spíše nežli trafiku připomínal muzeum. Ve skleněných vitrínách se leskly stříbrem a nerezem zvláštní předměty, připomínající mučicí nastroje. I jejich názvy se k té představě pěkně hodily: gilotina, humidor… Tyhle instrumenty jsou ovšem určeny k tomu, aby člověk mohl elegantně amputovat hlavu… doutníku.

Pamatuji se, jak dlouho a pozorně jsem si prohlížela všechny ty mě nepochopitelné věcičky, na jejichž výrobě usilovně pracovali nějací šikovní lidé. A potom jsem dlouze a s pozorností poslouchala prodavače, kteří mi vysvětlovali, že člověk jen s kouskem sebeúcty se bez gilotin a humidorů jednoduše neobejde.

Než jsem se pustila do splnění úkolu a sedla ke psaní, snažila jsem se ze všech sil si ty maličké předměty zamilovat a uznat jejich nezbytnost ve velkém světě. Bylo pro mě hrozně zajímavé zjistit, kdo si tohle všechno kupuje. Musím dodat, že v obchodě, který jsem navštívila, představovala jedna taková věcička klidně i životní minimum středněstatistického občana.

A zrovna tehdy jsem náhodou narazila na pořad s celebritou z minulých časů, s bývalým krasavcem a idolem žen. Kamera zabírala jeho dům, který mi velmi silně připomínal ten obchod s luxusními kuřáckými potřebami. Hvězda pořadu znalecky odsekávala špičku kubánského doutníku, důležitě se usadila v křesle, nohy položila na stůl a pokuřovala. Co bývalý idol říkal, si nepamatuji, ostatně to nebylo důležité. Kamera se pozastavila u jeho sbírky zbraní, prodlela u četných fotografií idola s jinými celebritami, o nichž hrdě vyprávěl, a přejížděla celým velkým domem, kromě všemožných předmětů prázdným a bez života, až to bolelo.

Reportér horlivě připomínal idolovu slávu a proslulost, ušlechtilost a velikost. Já jsem však viděla stáří a samotu uprostřed starožitného nábytku, který dojem stáří a samoty ještě posiloval. Stejně jako ony luxusní humidory a stříbrné gilotiny, symboly neužitečnosti a zbytečnosti v životě, který uplývá tak strašně rychle…

A najednou jsem si bůhví proč vzpomněla na toho chlapce ze svého dětství, který se rozhodl správně, když zbytečné plastové autíčko vyměnil za živého a svítícího svatojánského broučka.

Kdysi jsem na pouliční vývěsce viděla inzerát:„Hledám spřízněnou duši“. Dál tam byl jenom telefon. Když se teď dívám na kolony drahých aut, jak se po centimetrech plazí ulicemi, myslívám si často, že mnozí z těch, kdo v nich sedí, by rádi vyměnili své auto za spřízněnou duši, jako kdysi ten chlapec své plastové autíčko za svatojánka.

Elena Rog: „Svatojánek a humidor“