«Já měl v životě smůlu doslova od okamžiku početí…»

«Já měl v životě smůlu doslova od okamžiku početí…» — slovy tenkrát už staršího profesora by měl nejspíš začít tento příběh z konce 90. let.

Tehdy jsme se skupinou podnikatelů, byznysmenů a řídících pracovníků z oblasti PR a marketingu navštívili Kalifornskou universitu, abychom tu absolvovali sérii přednášek o nových marketinkových a PR postupech. Diskuse po přednáškách pravidelně končily našimi povzdechy a řečmi o tom, jak kdybychom my u nás měli tyhle možnosti, tyhle učebny, takové profesory, tolik peněz, tak bychom také… a tak dále a tak podobně.

Jednou nám profesor na tyhle řeči nečekaně odvětil, že «absence výsledku, je pořád vaším výsledkem».

Jindy zcela nevtíravě poznamenal, že «když člověk něco nemá nebo nedělá, má vždycky po ruce nějakou duši drásající story o tom, proč mu to nevyšlo».

Potřetí už důrazněji na naše „kdyby, tak by“ reagoval otázkou, proč se pořád patláme v minulosti a vymlouváme se na ni.

Jenomže většině z nás to pořád nějak nedocházelo.

Až jednou v podobné situaci opustil katedru, sedl si bokem na první lavici a pronesl onu větu: «Já měl v životě smůlu doslova od okamžiku početí…»

— Chcete, budu vám vyprávět smutný příběh?

— Jasně! – volali jsme. A chystali jsme se ho litovat.

– Můj otec, nezaměstnaný, který rád hulil trávu a občas si vydělal nějaké peníze vykládkou a nakládkou zboží, zmizel z mého života, jakmile zjistil, že jeho neplnoletá přítelkyně, mulatka vyznávající noční život, je v tom. Doslova se vypařil. Takže jsem neměl otce.

To moje smůla teprve začínala… Mladá mulatka mě nedonosila až do termínu porodu a jakmile zaslechla můj první křik, ještě na porodním sále se mě zřekla. Takže já, slabý a bezbranný drobek, sotva jsem přišel do tohohle cizího a neznámého světa, jsem zůstal úplně sám… Plakal jsem na celé kolo v rukách porodní asistentky.



A dál to šlo od desíti k pěti. Měl jsem fatální smůlu. Nikdo mě jako kojence neosvojil. Byl jsem příliš slabé a nemocné dítě. Navíc tenkrát jako dítě mulatky jsem měl jen minimální šance být osvojen vůbec. Takže z kojeňáku jsem šel rovnou do děcáku.

A když je smůla, tak je zkrátka smůla. Byl to dětský domov pro barevné, byly tam děti všech možných odstínů. Takže jsem na vlastní kůži zakusil doslova vše: jak se perou Číňani, jak plivají Mexikáni a jak bolestivě umějí štípat černoši.

S učením jsem měl taky smůlu. Učitelé se tam střídali jak běžícím pásu. Poctivě řečeno, ani jsme na všechny předměty učitele neměli. Takže se školou, jak každý pochopí, to taky nic moc nebylo. Zkrátka – totální smůla!

… Odmlčel se. Chvíli seděl docela potichu, díval se kamsi na podlahu. Potom k nám zvedl oči. My jsme samozřejmě plni soucitu čekali na pokračování příběhu, jakkoli jsme vůbec nechápali, proč nám ho vypráví, když sotva před dvaceti minutami jsme s takovým zápalem společně řešili taje marketinku.

— Unavuje mě vám to vypravovat — prohlásil nečekaně — To není můj příběh… Chcete, abych vám řekl ten SVŮJ?

Němá pauza… Nezbývalo nám, než přikývnout, protože po pravdě řečeno už jsme v tom měli trochu zmatek – čí vlastně tedy který příběh je a proč nám to vypravuje..?

— Můj příběh je tenhle — … pokračoval.

— V životě jsem vždycky byl šťastlivec!

Měl jsem štěstí od okamžiku svého početí, kdy můj lehkomyslný papá jedním rázem zmizel ze života mé stejně lehkomyslné matičky i mého. Nejspíš vycítil, že by mi jaksi nedokázal poskytnout všechno, co jsem potřeboval, abych přežil. Jsem mu za jeho rozhodnutí dodnes vděčný, protože kdo ví, co by ze mě vyrostlo, kdybych své dětství trávil v jeho blízkosti. Možná intuitivně pochopil, že bezmocné děcko by se vedle něj jen těžko stalo silným jedincem, tak se raději tiše zdekoval… Jak říkám, jsem mu za to vděčný.

A štěstí jsem měl i nadále.

Mladá mulatka se mě zřekla hned na porodním stole. A tomu říkám štěstí, protože kdyby mě byla vzala z porodnice s sebou, nejsem si opravdu jistý, že bych vůbec přežil. Ale takhle jsem měl přece jenom šanci, jakkoli jsem byl slabý a nedonošený. Měl jsem šanci na život – a tu mi poskytla ona! Má sedmnáctiletá nevázaná matka. I jí jsem vděčný za to, že se mě zřekla. Ani náznakem si nechci představit dětství, které by mě čekalo, kdyby se mě byla nezřekla. Vždyť už když jsem křikem hlásil na celé kolo Vesmíru svůj příchod, chápal jsem, že nemám v koho doufat, jsem na světě sám… No a to už jistou koncentraci vnitřní síly vyžaduje, to připustíte… usmál se.

No a dál!

Měl jsem štěstí i v tom, že si mě nikdo jako kojence neosvojil. Nejspíš by se mi jako věčně postonávajícímu a slabému dítěti dostalo pohodlných skleníkových podmínek a péče adoptivních rodičů, je však otázkou, zda by mi to pomohlo nabrat sílu a jistotu. Myslím si, že ne. Právě život v dětském domově mě naučil odolnosti. Od Číňanů jsem se naučil prát, od černochů bolestivě štípat a koukali byste, kam až doplivnu! Tomu říkám mít štístko!

No a se školou, to je vůbec samostatná kapitola! Učitelů bylo málo a několik předmětů obvykle vyučoval jeden člověk. Ve vyšší třídě jsme se skamarádili s učitelem biologie. Byl pro nás hotovou chodící encyklopedií. Byl doslova stržen svým předmětem. A tenhle člověk – opět štěstí! – nás učil i matematiku. Tak jsme se s ním setkávali každý den. Mluvili jsme s ním o všem možném. Samozřejmě, že z jeho předmětů jsem měl vždycky výbornou. A když jsem si vybíral školu, šel jsem pochopitelně tam, kde byla potřeba biologie a matematika.

Pak přišla universita.

Vědecká práce.

Rodina. Děti. Vnuci. Pravnuci…

Jsem rád, že jsem se narodil pod tak šťastnou hvězdou!

Jsem osudu vděčen za své štěstí. –

Seděl na lavici a usmíval se. A my jsme v myslích zpracovávali, co jsme vyslechli.

– Takže to jsou dva příběhy, dva pohledy na jeden život — řekl profesor. Vstal a natáhl před sebe obě dlaně jako misky na vahách. – Který se vám víc zamlouvá?

Mám jedno takové cvičení – pokračoval. Když se vám bude chtít, můžete ho vyzkoušet. Člověk ho může dělat i sám. Ve dvojici nebo ve skupině to může být docela zábava…

Napište na několika řádcích pár slov, která obvykle budí negativní reakci. Například „ukradli mi peněženku“, „pohádala jsem se“, „rozvedli jsme se“, „ujel mi vlak“, „onemocněl jsem“ nebo „poškrábali mi auto“ atd…

Pokud to budete dělat sami, budete dál povídat sami sobě. Ve skupině se rozdělíte do dvojic.



Nejdřív vytáhněte jeden ten záznam a začněte vyprávět slovy jako „Všechno je v háji…“ nebo „Představ si tu hrůzu…“, „Mám zase smůlu“, „Komu jsem co udělala!“ atd. A trochu tu situaci popište, vyprávějte o ní, ať už sobě samým nebo druhému z dvojice.

Vezměte další poznámky a znovu totéž…

Můžete se v té dvojici střídat.

Až vás to omrzí, změňte kardinálně přístup. Teď tu historku začněte vyprávět slovy: „Díky tomu, že…“, „To, že se to přihodilo, mi umožnilo…“, „Jsem ráda, že se tohle stalo, protože…“ atd.

Občas navrhuju posluchačům tu vůbec nejvíc protikladnou verzi: „Jaká hrůza/Jaká nádhera“. A příklady toho, co se přihodilo, volím zvláště šťavnaté… Pocitů to vyvolává přímo záplavu!

A taky to dodává elán!

A občas se dostaví i porozumění…

I.Ryžková