Jak neztratit jazyk citů

Ve většině situací vnímáme to, co se kolem děje, jako fakta, city a tendence. Nehodnotíme rovnou „správně“ nebo „špatně“. (Pokud nejedeme v koloně a ten před námi z ničeho nic nešlápne na brzdu :)) Spíše přemýšlíme o příčinách a následcích, rozhodnutích a pocitech svých i cizích.

Přesto však jsou velké rozdíly v jazyce reagujícím na okolní svět. Zvláště ve stresových situacích má mnoho lidí sklon ke zkratkovité hodnotící reakci. Čeština oplývá bohatstvím výrazů, které nám to usnadňují.

V oblasti výchovy si však podobný luxus dovolovat nesmíme. Malé dítě je citový polotovar. Neví nic o logice, nepostihuje vzájemné vztahy, je nevědomé, nezná sebekontrolu – to vše se rozvine daleko později. Dítě slova téměř nevnímá, nevnímá hlas rozumu. Za našimi slovy dychtivě hledá city. To je důvod, pro který vám každý psycholog potvrdí, že lhostejný, ignorující rodič je daleko horší než rodič emocionální. Děti s námi hovoří jazykem syrových, ničím nepokrytých citů, nespoutaných rozborem jejich správnosti, slušnosti, vhodnosti a prospěšnosti. Jazyk malého dítěte je jazykem citů a jako odpověď na něj děti hledají city u nás.



Co je to vlastně hodnocení? Hodnocení je odmítnutím soucítění. Odmítáme sdělení dětského „já“: „já vidím“, „já rozumím“, „já cítím bolest“, „jsem osamělý“, „bolí mě“, „trápí mě“, „jsem šťastný“, „jsem rád“, „jsem popletený“, „stydím se“. Místo abychom sdělení dítěte přijali, abychom nad ním přemýšleli, dali dítěti najevo svou účast, zájem a pochopení, reagujeme hodnotícím soudem. Oznámíme dítěti, kdo je: jsi truhlík, jsi pašák, jsi nešika. Zamítáme tak dialog na úrovni citů. Když s dítětem mluvíme jazykem hodnocení, odmítáme mu tím city a nahrazujeme je soudy a odsudky. Dítě s námi hovoří jazykem citů a v odpověď slyší pro něj nesrozumitelnou řeč soudů.

Když člověka zasáhne nějaký nesnesitelný žal, potlačuje city, aby přežil. Ve stresu každodenního přežití však mnozí bohužel rovněž ztrácejí schopnost vcítění. A své děti vychovávají nevybaveni schopností odpovídat jim jazykem citů. Děti ji v sobě zmrazí také a naučí se nahrazovat ji hodnocením, známkou jako způsobem orientace. Zmrazené emoce jsou nahrazovány výrazy typu „přeraz se“, „neotravuj“, „hloupost“. Mluvíme tou řečí, kterou známe a jestliže od dětství víme, že odpovědí na žal, křivdu, hrdost či naději byla lhostejná tvář a kulometná dávka hodnocení typu „jako malej“, „co sis představoval“, „hodnej kluk“ a „nenormální“, ztrácíme z jazyka citů, který je nám cizí, hlavu, lekáme se ho a raději hodnotíme. Dáváme známky: Není nějak vadný? Nejsem špatná matka? Není to divné dítě? Tohle není normální…

Cítění je pro nás pak nepochopitelné a nenormální protože ho neovládáme. Neumíme. Protože každý pocit se v nás okamžitě promění ve známku. Zlobím se na dítě, jsem tedy špatná matka. Chci pochovat, jsem špatné dítě. Trápím se, takže jsem na sobě málo pracovala.

Učit se nějaký jazyk je vždycky složité. Znalost jazyka je především porozuměním jinému obrazu světa, nepodobnému tomu našemu. Platí to také o jazyce citů. Rozhodnutí nehodnotit, neznámkovat a místo toho zaslechnout něčí city nás nutí také něco cítit. Když tříleté dítě pláče, že dostalo zlomený banán, je nejjednodušší říci mu, že je to jen hloupost. Ono nám něco sděluje svou řečí emocí a citů a my mu odpovídáme jazykem logiky a hodnocení a soudů, řečí pro něj zcela cizí. Dítě ji nechápe, jen cítí, že mu nerozumějí. A bohužel, začíná se této citů zbavené řeči učit. Až vyroste, bude do pouště internetu vysílat vzkazy „nikdo mi nerozumí“, „chtěl bych, aby mě někdo pochoval“, „chtěl bych, aby mě někdo obejmul“ zahalené do hlášek typu „totální vopruz, vole“ nebo „matka je dylina“, „otec je pako“.



Skutečné blízkosti se dosahuje jazykem citů. Měli bychom si ho pěstovat a vysoce cenit. Jinak generaci za generací budeme plodit ty, kdo si se smutkem přejí, aby je někdo vzal do náruče, ale neumějí pro to nic udělat. Ztratíme-li definitivně jazyk citů, nebudeme rozumět svým vlastním dětem.

Smést nepřeložitelnou mluvu nehotových a neumělých dětských citů hodnocením „je ještě malý a hloupý“ je určitě daleko jednodušší, než si jich alespoň všimnout. Všimnout a zamyslet se nad nimi je mnohem lehčí, než pokusit se jim porozumět. Pokusit se jim porozumět je snazší, než si dovolit soucítit s nimi. Než vzít do náruče. Než s dítětem procítit všechnu nespravedlnost světa, ve kterém dostaneš zlomený banán.