Jak přestat být hodnou holčičkou?

Být hodná holčička je moc a moc špatné. Není totiž možné pokoušet se vyhovět všem okolo a zároveň si uchovat adekvátní sebehodnocení. Popelčí syndrom ještě nikoho do náručí spanilého prince nezavedl, zato z mnohých udělal tažného koně.

Protože hodné holčičky si každý snadno osedlá. A ony si přitom ještě dělají starosti, jestli jedou dost dobře. Není to hrůza? Pokud jste zlá holčička, ukažte tenhle článek té hodné. A pokud jste hodná holčička, postupujte takto:

Přestaň předem hádat, co si kdo přeje

Vsadím se, že na tohle své umění jsi ještě ke všemu pyšná. Vždycky spěcháš pomáhat ještě dřív, než o to někdo požádá. Zkus si uvědomit, že tvým blízkým se nic hrozného nestane, když projednou budou muset jasně říct, co od tebe, své dobré duše, vlastně chtějí. To zaprvé. A zadruhé – to sis ještě nevšimla, že některé tvé skutky už nejsou brány jako poskytnutí služby? Že jsou brány automaticky? Jako povinnnost? A bude hůř.



Nauč se plnit svá vlastní přání. Pro začátek si je aspoň sepiš. Velmi účinné pro vystřízlivění. Až tě unaví koukat půlhodiny do prázdného papíru, pochopíš, jak dávno už ses nezamyslela nad tím, co si vlastně přeješ ty sama. Tím uděláš první krok.

Začni se chválit

Nahlas. Hlasitě a procítěně. Neostýchej se. A pořiď si nějaký hezký sešit, do kterého každý večer budeš psát esej „Pět důvodů, proč dneska byla Martinka opravdu chlapík“. Protože zatím tedy rozhodně chlapík nejsi. Zatím jsi narkoman. Jsi závislá na cizím mínění. Bez pochvaly jiných lidí je tvůj život prázdný a postrádá smysl. Bohužel však není možné přestat naráz záviset na cizí pochvale. Hodnocení jiných jde ale dobře naředit svým vlastním.

Pomáhá to. Po nějaké době si všimneš, že tvé vlastní mínění se léčí z němoty a sem tam už se jeho hlásek ozývá. Je to tvé vlastní já – a všimni si, jak je pěkné!

Přestaň se omlouvat

Tím největším problémem hodné holčičky je fakt, že neumí říkat „ne“. Hodná holčička nedokáže nikoho odmítnout. Radím ti: Nauč se odmítat. Proč vlastně nedokážeš to začarované „ne“ říct? No přece proto, že když to řekneš, začínáš sama sebe trápit: Co když jsem se ho dotkla? Co když se urazil? Měla jsem vůbec pravdu? Možná bych přece jen..?Pořád dokola si tu situaci přehráváš, jsi nervózní, děláš si starosti a vedeš nekonečný vnitřní monoholog na téma „řekla jsem to, protože“. To ti sebere tolik energie, že příště už raději automaticky říkáš lidem „ano“. Jen aby se znovu nerozjel tenhle tvůj vnitřní sebestravovací proces.

Co si s tím počít? Chytit za nos sebe sama a změnit se, jinak to bohužel nejde. Jakmile si uvědomíš, že si opět začínáš hledat omluvy, okamžitě to zaraz. Jakýmkoli způsobem. Zavolej kamarádce, prober s ní nějaký drb , čti si. Zadus ten monolog v samém zárodku. Bude to pokaždé snazší. Nakonec se naučíš i odmítat, protože na tom ve skutečnosti vůbec nic těžkého není.