Jak se chovat k lidem, kteří nás ponižují

«Kdybys byl chlap, dávno bys tu poličku přibil.»

«To je výplata, nebo ti snad šéf dal almužnu?»

«Vážně si myslíš, že ti tohle sluší?»

«Až budeš vydělávat tolik co já, můžeme se o tom pobavit.»

«To jsou nové závěsy? Tos udělala ze starých prostěradel, ne?»

«Bára, ta má normální ženský prsa, ale ty si snad kup umělý…»

«Co tím myslíš, že změníš zaměstnání? Vždyť nic neumíš. Kdo by o tebe stál?»

«Ani to nezkoušej, leda se ztrapníš, jako vždycky.»

Určitě byste mohli přidat nejmíň stovku dalších shazovačných výroků, které jste v životě zaslechli, ať už byly adresovány vám nebo někomu jinému.

Čas od času si to sami neodpustíme a shazujeme nebo ignorujeme něčí (občas i vlastní) kvality a naopak přeháníme nedostatky, někoho v něčem vymácháme, necháme ho dusit ve vlastní šťávě, máme nejapné vtipy, zkrátka – někoho ponížíme.

Ponižováním či shazováním myslíme všechno, co se negativně dotýká lidské důstojnosti.

Existují dokonce lidé, pro které shazování ostatních je prakticky jediný způsob komunikace, který znají. Je to jejich způsob myšlení a jejich způsob žití. Přičemž to sami nevnímají, neuvědomují si, jak se chovají a dokonce si ani neumějí představit, že je možné stýkat se s lidmi i jiným způsobem.

Shazování je ochranný mechanismus. Chrání svého nositele před negativními prožitky. Stručně řečeno, slouží jako pancíř. Tlustý, těžký, ne moc pohodlný, zato spolehlivý. Zkrátka, brnění.

K čemu vlastně?

Shazování jiných je způsobem, jak si uchovat vlastní pozitivní sebehodnocení. Sebehodnocení lidí, kteří mají ve zvyku shazovat jiné, je nestabilní a velmi zranitelné. Vyžaduje neustálou vnější podporu.

Lidé shazující jiné zpravidla nerozumějí jazyku lásky. Znají jenom řeč síly a úcty, respektu.

Vážit si je třeba v první řadě sám sebe. Za co? Vážit si sám sebe člověk může buď proto, že se všestranně rozvíjí a dosahuje úctyhodných úspěchů, což je konstruktivní způsob. Nebo si sám sebe považuje proto, že shazuje a ponižuje jiné a na pozadí těchto jím samým stvořených «nicek» se pak cítí silný, schopný, spravedlivý a samozřejmě mocný. Která z těchto dvou cest je jednodušší? Jistěže ta druhá.



Shazování je rovněž způsobem – jakkoli podivně to zní – jak si uchovat vlastní nízké sebehodnocení. V tomto případě lidé neshazují jiné, ale sami sebe, své znalosti, dovednosti, cíle a úspěchy.

A to ne jen tak pro nic za nic, ale aby se vyhnuli případnému dalšímu zklamání v sobě samých v případě neúspěchu (Jsem zkrátka neschopný, co si na mě kdo vezme? Jaký už může mít smolař jako já úspěch?).

Nebo aby je tolik nebolela kritika ostatních, případně aby se jí vůbec vyhnuli. Když totiž člověk dlouho předem halasně všem dává vědět o své neschopnosti, nikdo od něj nic neočekává.

Shazování je ochrana před city. «Všechny ženské jsou husy, všichni chlapi jsou děvkaři».

Shazují tito lidé obvykle někoho, koho velmi silně potřebují a komu velmi silně nedůvěřují. Ponižují, aby se nesblížili, aby nepřilnuli a aby se neotevřeli. A aby potom, později, až dostanou ránu (a tu přece dostanou zcela nevyhnutelně, o tom je přesvědčuje veškerá jejich předchozí zkušenost), je to tolik nebolelo.

Shazování je logickou odvrácenou stranou idealizace. Podle americké psychoanalytičky Nancy McWilliamsové «všichni máme sklon k idealizaci. Neseme si v sobě pozůstatky potřeby připisovat zvláštní kvality a moc lidem, na kterých jsme emočně závislí ».

Jako v dětství, kdy jsme své rodiče pokládali za nebešťany vybavené mocí předvést jakýkoli zázrak.

Obecně platí, že čím méně zralý a samostatný člověk je, tím větší je jeho sklon k idealizaci. A protože na tomto světě není nic dokonalé, musí každé hledání či očekávání čehosi zcela vyhovujícího, uspokojujícího a bezchybného nevyhnutelně vést k rozčarování.

«Čím silněji je objekt idealizován, tím radikálnější ponižování ho v pozdější době čeká; čím více iluzí, tím těžší je pak prožívání jejich zklamání».

Připomeňme si, že existují určité typy lidí, lidí silně traumatizovaných, kterým se v dětství nedostalo lásky a přijetí a kteří tak úplně nedospěli, lidí, v jejichž životě se ve dvojici «idealizace-ponižování» nepřetržitě v ustavičném non stop režimu střídá jedno s druhým. Je to taková horská dráha – nahoru-dolů.

Když je někdo zaujme, připisují tito lidé objektu svého zbožňování status naprosté výjimečnosti.

Jde-li o muže, pak v období, kdy se o vás bude ucházet, z vás bude ometat neviditelná smítka, nosit vás na rukou, hýčkat a koupat vás ve své nekonečné péči a všem dokola vyprávět, jaká jste úžasná, skvělá, neuvěřitelná, zkrátka ta nej nej nej.

Jakmile však etapa rozechvělého zbožňování pomine, jakmile ve vás uvidí reálného a v něčem dokonce úplně obyčejného člověka, zjistíte náhle zcela šokována, že začalo období krutého a totálního ponižování. Bude ustavičně poukazovat na vaše nedostatky a strkat vám pod nos kdejakou chybičku, vznášet neustálé stížnosti, urážet vás a se zničující intenzitou se snažit udělat z princezny Popelku. Všechny své vlastní komplexy promění ve vnitřní kritický hlas, který se zaměří výhradně na vás.

Proto se nikdy nedejte koupit nějakou povrchní péčí či dekorativním obskakováním a nikdy nenavazujte skutečný vztah, dokud dotyčného důkladně nepoznáte.

• Nehleďte jenom na to, jak se ten člověk chová právě teď k vám.
• Všímejte si velmi pozorně, jak se chová k jiným lidem – rodičům, přátelům, svým bývalým partnerům a dětem, kolegům. Co o nich říká a jak s nimi komunikuje.

Jinak se totiž rozvine bohužel poměrně dosti častý scénář – zbožňoval vás až k zbláznění, jakmile jste však začali spolu skutečně žít (vzali jste se, narodilo se dítě), změnil se náhle v něco úděsného. Jenomže on se nezměnil, on tím vždycky byl.

Proč mají tito lidé potřebu ustavičně někoho shazovat? Z čeho vyrůstá jejich ponižování?

Přirozeně, že z dětství.

Rodiče jsou rovněž pouze lidé. Také oni mají své rány a svá traumata. Kdysi jim kdosi řekl, že dítě je třeba neustále upozorňovat na jeho nedostatky a říkat mu, že by mohlo být lepší a úspěšnější. Pak sebou bude náležitě a se vší pílí mrskat a snažit se, aby z něj vyrostl opravdu člověk. Ten s velkým Č. Rodiče sami tak přece byli také vychováváni.

Vždyť i rodiče spolu velmi často komunikují na úrovni vzájemného shazování, více či méně krutých vtípků na účet toho druhého a věčného popichování. Dítě si pak tento model jako přirozený a buď jak buď jediný, v jehož rámci umí existovat, přenáší z dětství do dospělého života.

Také rodiče mohou být lidmi s nízkým sebehodnocením, slabou sebedůvěrou a pocitem, že jejich život se nerozvíjí zrovna tím nejlepším způsobem.

A může je zaplavovat podvědomá, avšak palčivá nevůle, aby někdo byl lepší (hezčí, chytřejší, urostlejší) než jsou oni.

A to i tehdy (ba dokonce tím spíše), je-li tím někým ten, komu dali život.

A navíc, jestliže se jim na účet jiných dospělých nedaří sami sebe ve vlastních očích pozdvihnout, pak zbavit se negativity a cítit se aspoň trochu důležitějšími jim pomůže dítě. Je bezbranné a vždycky po ruce.

Potřeba utvrzovat se ve vlastní důležitosti, touha být nezpochybnitelnou autoritou, «pánem domu», «pupkem světa» – o čem to vypovídá? O zkušenosti s ponižováním v dětství. Co se tu dá napravit? Už nic.



No a co tu pak ve výsledku máme?

«Všechny děti jsou k něčemu, ale ty..!»

– Podívej, mami, jaký jsem postavil hrad!
– Vždyť je nějak nakřivo! To ti určitě spadne!

«Zase jsi celé půldne dělal ty svoje modýlky! K ničemu to není, kdyby sis radši udělal úkoly!»

«Blbe! Idiote! V životě z tebe nic pořádného nebude!»

A tak nám tu vyrůstá na celý svět rozzlobené «dítě» místo sebejistého dospělého, který ví, co chce.

Ze všech jeho přátel se stávají zrádci, všechny kamarádky jsou tupé slepice bez mozku, kolegové v práci jsou líní a k ničemu, šéf je samozřejmě naprostý idiot.

Teprve potom, později si uvědomuje, že lidé kolem něj jsou šťastní, zatímco on jediný je osamělý hlupák, jen on to nemá v hlavě v pořádku, jenom a jenom on je smolař a neúspěšný chudák, jenom on je sám a nešťastný. A vypořádává se s tím po svém.

Jak se chovat k lidem, kteří nás ponižují?

Ponižování je druhem emočního násilí, je to psychické týrání. Proto je třeba včas využít sebemenší příležitosti, z počínajícího vztahu vycouvat a dát se na úprk, vyškrtnout dotyčného ze svého života.

Pokud je to někdo vám blízký a jen tak ho vyškrtnout nelze, můžete s ním zkusit promluvit o svých pocitech, reakcích na jeho slova a činy, o tom, co je vám nepříjemné, co vás uráží a bolí. Můžete ho žádat, aby to nedělal a sdělit mu, jaký vztah ke své osobě očekáváte a vyžadujete.

Jestliže to nezabere, vy však přesto přese všechno chcete s dotyčným udržet vztah (a to si moc dobře rozmyslete – k čemu vám něco takového je?), pak se snažte přesně zachytit ten který moment ponižování, rozpoznat ho včas a v žádném případě nedat najevo, že si to vztahujete na sebe. Snažte se nahlédnout hlouběji a uvidět, co za tím je.

A to, co za tím je, je zpravidla neuvědomělý, panický, v tlustém kamenném krunýři ukrývaný strach. Strach z blízkosti, z pohlcení, zavržení a bolesti a neurotická, tedy neukojitelná potřeba lásky.