Jak se chovat k lidem. Pět příběhů ze života.

Nejlepším učitelem je život. Lidé kolem nás jsou odrazem našeho jednání. Podívejte se na několik malých příhod, které názorně ukazují, jak se lépe chovat k lidem.

1. Jak se jmenuje uklízečka 

Ve druhém ročníku vysoké nám náš profesor dal písemný test. Byl jsem pilný student a znal jsem odpovědi na všechny otázky. Kromě té poslední: jak se jmenuje naše uklízečka?

Měl jsem za to, že to snad je nějaký žert. No ano, několikrát jsem naši uklízečku zahlédl. Byla to vysoká, tmavovlasá žena přes padesát, ale odkud jsem měl vědět, jak se jmenuje? Test jsem odevzdal bez odpovědi. Než hodina skončila, jeden ze studentů se ptal, zda odpověď na tuhle otázku bude započítávána do celkové známky.

„Přirozeně“, řekl profesor. „Ať půjdete do jakého chcete zaměstnání, budete tam muset jednat s mnoha lidmi a nebude tam ani jeden, který by nebyl důležitý. Všichni si zaslouží vaši pozornost, i kdyby šlo jenom o pouhý pozdrav.“

Tohle poučení jsem si nesl s sebou po celý život. A také jsem si tenkrát zjistil jméno té ženy. Jmenovala se Dorothy.

2. Nenechte nikoho na dešti

Někdy kolem půl dvanácté v noci stála starší žena tmavé pleti na kraji silnice v Alabamě. Hustě pršelo. Její auto mělo poruchu, ona však velmi pospíchala a znovu a znovu se pokoušela zastavit nějaké projíždějící auto. Nebylo jich málo, ale nezastavil nikdo. A potom, když už byla úplně promoklá, náhle jedno auto zastavilo. Seděl v něm mladý běloch, který hned souhlasil, že jí pomůže – věc v 60. letech neslýchaná. Dovezl ji na místo a pomohl jí se usušit.

I když tolik pospíchala, stihla mu poděkovt a požádt ho o adresu. Za týden někdo u něj doma zazvonil. Byl to kurýr s velikánskou krabicí. Byl v ní nejnovější typ televizoru.

V přiloženém dopise stálo: „Díky, že jste mi pomohl. Ten déšť mi zničil nejen oblečení, ale bezmála i naději. Pak jste se objevil vy. Díky vám jsem stihla spatřit svého umírajícího manžela ještě naživu. Díky za pomoc, za kterou jste nic nechtěl. S úctou Mrs. Nat King Cole“.



3. Nezapomínejte na obsluhu

V ty dávné dny, kdy zmrzlina polévaná čokoládou stála podstatně méně než dnes, vešel do jedné kavárny spojené s cukrárnou asi desetiletý chlapeček. Posadil se ke stolku. Servírka před něj postavila sklenici vody. „Kolik stojí zmrzlina s čokoládou?“, ptal se jí. „Padesát centů“, odpověděla.

Chlapec se chvíli hrabal v kapse a vytáhl odtud hromádku mincí. Spočítal je a zeptal se ještě jednou: „A obyčejná?“ Servírka už byla nervózní, protože také sousední stolky byly obsazeny a ona tu byla na obsluhu sama. Proto mu odsekla dost nepřívětivě: „Třicet pět centů!“ Kluk ještě jednou přepočítal mince a objednal si: „Tak tu obyčejnou!“ Servírka mu zmrzlinu přinesla, položila před něj účet a odešla.

Chlapec snědl zmrzlinu, zaplatil v pokladně a odešel. Když pak servírka jeho stolek utírala, málem se rozplakala. Pod talířkem od zmrzliny našla dvě mince: 10 a 5 centů. Chlapec si odřekl čokoládu na zmrzlině, aby jí mohl dát spropitné.

 4. Když vám něco brání v cestě

Za dávných časů se jeden král rozhodl umístit na veřejné cestě velikánský kámen. Pak se schoval a dával pozor, jestli se někdo pokusí kámen odstranit.

Přicházeli bohatí obchodníci i vznešení dvořané, obcházeli kámen velikým obloukem a hlasitě haněli krále, že neudržuje cesty v pořádku. Ani jeden z nich nepodnikl nic, aby se pokusil kámen z cesty odstranit.

Po chvíli se po cestě blížil nějaký rolník s těžkým nákladem zeleniny na zádech. Když zpozoroval překážku, složil opatrně svůj náklad na zem. Prohlédl si kámen a začal do něj všelijak strkat, tlačit ho, podkládat a kývat jím, aby ho dostal mimo cestu.

Po veliké námaze a usilovném pachtění se mu to opravdu podařilo. Utřel si pot s čela a začal si znovu nakládat na záda svůj náklad. Vtom si všiml nadité peněženky. Ležela přesně na tom místě, kde před tím trčel kámen. Když ji otevřel, uviděl spoustu zlaťáků a složený list papíru. Bylo to královo sdělení, že zlato patří tomu, kdo odstraní kámen z cesty. Ten prostý rolník věděl, co někteří z nás nepochopí nikdy: Každá překážka je novou příležitostí jak zlepšit svůj život.



5. Dávejte, když je to třeba

Před mnoha lety, když jsem pracoval jako dobrovolník v nemocnici, jsem poznal malou holčičku, která se jmenovala Liz. Měla vzácnou a těžkou nemoc. Její jedinou šancí byla transfůze krve od pětiletého bratra, který tuto nemoc překonal a jeho tělo proti ní vytvořilo protilátky. Lékař chlapci vysvětlil, co je třeba a ptal se ho, zda je ochoten dát sestřičce svou krev. Neváhal ani vteřinu a řekl: „Jestli jí to zachrání život, souhlasím“.

Když probíhala transfúze, sledoval, stejně jako my všichni, jak se holčičce do tváři začíná nesměle vkrádat červeň a usmíval se… Za chvíli ale posmutněl a chvějícím se hlasem se ptal doktora: „A teď už brzy umřu?“

Teprve později se ukázalo, že chlapeček lékaře špatně pochopil a myslel si, že aby sestru zachránil, musí jí dát veškerou svoji krev.
(via)