Jak se stát normálním člověkem

Nedávno mi jedna klientka s hlubokým studem řekla:

– Žádnej normální člověk by se necpal čipsama rovnou z pytlíku někde na chodbě. Vy to určitě neděláte.

Tak pozor. Podle mého, když už „se cpát čipsama“, tak právě takhle – na chodbě, aby to rodina neviděla, s radostí a chrastěním sáčku, s olizováním soli z prstů. Co to tam je ještě za škodliviny… glutasol, koření? Tak ty taky olizovat. Protože jak jinak se mají jíst čipsy? Nožem a vidličkou? Podávané na porcelánu?

Jenomže o čipsy samozřejmě vůbec nejde. Jde o toho mýtického „normálního člověka“.

Bez přestání o něm slyším od klientů, o tom „normálním člověku“. A to zcela protikladné věci. Normální lidé jsou jako přízraky, mohou se zjevit kdekoli…

Normální lidé nejedí všelijaký hnus. Normální člověk by takhle nenakynul. Nebo naopak: normální člověk by tak nevyváděl s dietami a všemi těmi hloupostmi kolem. Normální člověk neřve před lidmi na dítě. Normálního člověka děti neunaví a věnuje se jejich rozvoji.

Normální člověk by prostě nežil v takové špíně. Normální člověk by se snažil být nějak aktivní a neplesnivěl by doma. Normální člověk by za takové peníze nepracoval.

Normální člověk miluje mejdany. Normální člověk neutrácí za hospody, ale za studium a sport. Normální člověk by dítěti slepil adventní kalendář. Normální člověk by vydělal na normální byt.

Normální člověk si neláme hlavu oblečením, ale vždycky skvěle vypadá. Běhá maraton. Mluví všemi známými jazyky. Nemá celulitidu, nepotí se, neplešatí, netloustne a může polykat hřebíky.



Zejména pokud jde o city, normální člověk vyniká. Jde životem s úsměvem na tváři. Je vždycky pozitivní. Nezná žádné pochyby. Kdykoli je ochoten všechno riskovat. Nikdy nezvýší hlas, nikdy není nesvůj, nezná strach ani výčitky svědomí. Děti ho nezlobí, urážky se ho nedotknou, z hádek s partnerem si nic nedělá. Je nezranitelný.

Normální člověk by se po hádce s otcem necítil celý týden jako ničema, bylo mi řečeno. Hm, jak dlouho asi by se tak cítit mohl? Den? Půl hodiny? Pět minut? Jak se ukazuje, necítil by se tak vůbec. Prostě by se uchechtl a šel dál. Byl by nad tím.

Normální člověk by dávno před dokončením školy věděl, v čem spočívá jeho poslání. Jak by se to dozvěděl? Pánbu ví. Snad věštecký sen, snad předtucha.

Normální člověk by věděl, do čeho jde, když porodí dítě. Jak to mohl vědět? Jak to mohl vůbec vědět, když všechny moudré knihy o mateřství se v nejlepším případě dotýkají takříkajíc technické stránky věci?

Někdy si představuju normálního člověka jako nějaké neexistující zvíře. Monstrum. Hlava kočičí, ocas koňský, jedna noha z krokodýla, druhá ze slepice. Živí se hřebíky.

Nemá smysl pokoušet se klientovi jen tak za chodu dokázat, že to nejde. Pochybovat o životaschopnosti monstra. O tom, že je reálné. Protože realita je jedna věc a monstrum druhá.

V podstatě je to nějaký obrys, který naplňujeme jedovatým, palčivým studem. Svým vlastním. Rozštěpením vlastní duše připisujeme normálnímu člověku všechno dobré. Je bezchybný, je dokonalý a může všechno. Dokonce i žít.

No a nám zůstává všechno to ostudné a ubohé. Chtěli bychom se skrčit a zmizet, rozplynout se.

Mohli bychom jít ještě hlouběji a dlouho dumat o narcistním studu, o narismu moderní společnosti, ale to až někdy jindy.



Obvykle s klienty dříve nebo o něco později dojdeme k závěru, že naše vědomí si s námi krutě pohrává. Všichni jsme nenormální. Každý v různé míře. My všichni upadáme do hysterie, zneklidňujeme se kvůli hloupostem, dopouštíme se chyb a často se nám za ně nechce platit. Čas od času si připadáme jako blbci.

A zároveň jsme všichni normální.

Abychom se změnili z nenormálního člověka v normálního, stačí udělat jednu věc. Velmi jednoduchou, ale nesnadnou.

Rozšířit hranice oné normality a zařadit do nich sebe sama.

Někteří normální lidé si nepotrpí na večírky a mejdany. Jedněm lezou na nervy děti a druhým rodiče. Třetí si nedokážou odepřít sladkosti, přitom však zůstávají normální. Jiní jsou líní holit si v zimě nohy a pátí, desátí či bůhví kolikátí si koušou nehty. Normální lidé se mýlí. Pláčou. Nezvládají trému. Nestíhají lepit adventní kalendáře a ládují se čipsy rovnou z pytlíku.

Normální lidé dělají to samé, co my. Protože jsou to samé, co my. Téměř všechna pravidla našeho současného světa nebyla zjevena Mojžíšovi, ale vymyšlena relativně nedávno, stejně jako celulitida a boj proti ní. Věřte, že vy i já jsme daleko normálnější, než ta pravidla.

Takže za ten palčivý stud to vůbec nestojí.

A. Rubcová