Jak se v sobě vyznat

«V mém životě není nic zvláštního… Práce-domov-práce, žádné zájmy“. Často také slýchávám: „Jak se mám v sobě vyznat? Nevím vlastně, co sám chci, ačkoli nad tím pořád přemýšlím“.

Myslím, že odpověď znám, respektive, že vím, kde ji hledat. Podle mého názoru hledat odpovědi na otázky „Jak se v sobě vyznat?“, „Jaké si mám vybrat zájmy?“ nebo „Kde mám vzít chuť do života?“ v sobě samém nemá smysl. Nejsou tam, proto když se bezradně ptáme sami sebe, vrací se nám stejně bezradná ozvěna.

Člověk vysílený hladem v sobě nikdy nenalezne nový zdroj kalorií a výživných látek. Stejně je tomu s naší psychikou, neexistuje žádné „předurčení“, které by v nás dřímalo ode dne narození. V našem „JÁ“ jsou založeny pouze naše potřeby, schopnost rozpoznat, že se nám něčeho nedostává, že nám něco brání cítit se dobře. Uvědomit si svoji potřebu znamená odhalit vnitřní prázdnotu, kterou chceme zaplnit.

Člověk má tři základní potřeby: bezpečí („schizoidní část“ osobnosti), přijetí ostatními („neurotická část“) a uznání („narcistní část“). Kde jsou objekty schopné uspokojit tyto tři základní potřeby? Jsou v nás, nebo ve vnějším světě? Komu by stačilo uznání sebou samým a nikým jiným? Skutečné bezpečí nespočívá v samotě, ale v důvěrném kontaktu s druhým. Člověk, který se ustavičně noří sám do sebe a od vnějšího světa se obrací k „sebenahlížení“, se vlastně noří do stavu nouze, kterou bez konce pociťuje. Jasně a přesně si uvědomit, co potřebuji, je důležité, ale co nastane, bude-li hladový ustavičně cítit svůj hlad a přitom bude odmítat otevřít oči, aby se porozhlédl kolem po nějakém jídle? Přitom v takovém stavu přežívá mnoho lidí.

Takže odpověď na otázku „Kde mám vzít zájem a psychickou energii?“ je velmi prostá: ve vnějším světě. Smysl života nejde odhalit v obě samém, ten najdeme, když se sami otevřeme světu. Někomu postačí jen trocha otevřenosti a potřebuje dlouhý čas, aby „zpracoval“ a přijal dojmy. Takovým lidem se říká introverti. Extroverty jsou ti z nás, kdo mají mnoho energie, nabírají ji plnými hrstmi z okolního světa, často však bývají bezvýrazní, cizími hlasy a cizími životy přehlušují svoje „JÁ“, které se jen nesměle snaží upozornit na své vlastní potřeby.



Jsou i tací, kteří se bojí vykročit do světa, zdá se jim plný nebezpečí a nástrah. Radši se schovávají ve skořápce svého vlastního vnitřního vesmíru, kde však nicméně panují prázdnota, mlčení a apatie. A jsou takoví, kteří zapomněli na své vlastní „JÁ“, protože úplně splynuli s vnějším prostředím: ti se nebojí, protože se ztratilo jejich „JÁ“, schopné strach pociťovat. Bojí se teprve tehdy, když je život na nějakou dobu vyhodí z obvyklých kolejí.

Máme k dispozici spoustu náhražek, které nám nedovolí pocítit skutečný hlad: televize a Internet jsou fastfoodem téměř identickým s vnějším světem.

Energie potřebná k akci vzniká jako výsledek napětí mezi potřebou a objekty, které tuto potřebu mohou uspokojit. Čím zřetelněji člověk cítí hlad, čím méně ho ukájí náhražkami, tím aktivněji hledá jídlo. Přesně a jasně si uvědomuje prázdnotu i to, jak ji zaplnit. Stykem s jinými lidmi, hudbou, knihou, činností – čímkoli, avšak ani jedna z těchto věcí nebo činností není uvnitř nás samých.

Štěstí je stav, kdy víme, že máme všechno k tomu, abychom dokázali uspokojit všechny své důležité potřeby… Myslím, že mnozí znají ten příliv energie, když si jasně uvědomíme: „Jo, tohleto chci!“ nebo „Aha, tohle je k tomu potřeba!“ Abychom mohli pocítit štěstí,musíme aktivně hledat a vzájemně reagovat se světem okolo. Když člověk nehledá, nevybírá, nenajde nikdy objekt, na který by jeho mysl zareagovala: „To je to moje!“

Pokud tedy netrpíme nějakou patologií a přesto jsme ještě naživu, pak nikoli proto, že nemáme dostatek zájmu nebo síly, ale proto, že někam „ulíváme“ nebo schováváme akční energii. Jsou tři možnosti:

1. «Já nic nechci»

Potřeby si můžeme neuvědomovat, nicméně však existují. Protože opakem tvrzení „Já nic nechci“ je prohlášení „Mám všechno a jsem dokonale šťastný“. Avšak lidé sdělující, že žádné potřeby nemají a nic nechtějí, se obvykle cítí docela jinak. Přesnější by tedy bylo říci: „Nevím, co chci“. Případně: „Znám svoje potřeby, ale budu nad tím muset ještě podumat…“

Tento druhý případ ukazuje buď na přepečlivé skrývání své potřeby (nejčastěji formou nějakého sebepodceňujícího prohlášení typu „Já mám jen taková nesmyslná přání… měl bych si přát něco serióznějšího, aby to ocenila i mamka“), nebo jde zjevně o něco, co ve skutečnosti nechceme.

Opravdu vyhládlý člověk se nebude odvracet od zeleniny a žádat koroptve na másle, bude jíst a bude mít z jídla požitek. Málokdo jí tak energicky, jako hladový člověk.

2. «Všechny ženský jsou husy a chlapi ničemové»

S objekty ve vnějším světě je to nějak na levačku. Co to znamená? Znamená to, že ve světě kolem sebe zarytě nespatřujete nic, co by mohlo ukojit váš vnitřní hlad. Všechny ženy jsou pro vás husy a všichni muži jsou alkoholici a darmožrouti (a všichni ti normální už jsou zadaní). Šéfové jsou kreténi, a k tomuhle bych nešel ani za nic, ani na něj nepromluvím, protože bych se musel cítit jako idiot. Nebo: nebudu se o nic pokoušet, nemá to cenu, dopadne to jako vždycky…

Takže znovu sebepodceňování, už jste se dokonale naučili předem odmítat každou možnost. V důsledku takového přístupu ve světě kolem vás (přesněji řečeno ovšem ve vašem vědomí) nezůstává nic, co by mohlo zaplnit vnitřní prázdnotu, a ta se šíří stále víc.

3. «Bojím se riskovat»

Potřeba i objekt jsou jasné, ale něco vám brání jednat. Energie je v půli cesty zablokována, nebo se někam rozptýlí. Kdo by neznal situaci, kdy chce něco moc důležitého říci druhému člověku, ale strašně se bojí, a proto znovu a znovu mele o tom, co ho zrovna napadá, jenom ne o tom důležitém.

Druhá cesta je náhražková. Nenavážeš známost s dívkou, o kterou stojíš, ale s tou, která se zdá přístupnější. Když člověk pořád něco žvýká, hlad ani necítí. Energii ani elán v tom nenajdeš, zato je to bezpečné…

Život plný energie a přání je cestou provazochodce. Balancujeme nad obrovským šumícím mořem a nasloucháme tichému hlasu svého „JÁ“, který promlouvá o našich potřebách. Pokud jsme vnímaví ke světu okolo, můžeme zaslechnout něco, co s naším vnitřním hlasem souzní. A tehdy vybuchne energie v reakci poznání: „To je to moje!“