Co si mají počít rodiče, jestliže se dítěti vůbec do ničeho nechce? Při hodinách se vznáší v oblacích, doma vede tříhodinové telefonní rozhovory. Jak mu vybrat zaměstnání? Pomoci mohou potomkovy silné stránky. Má je každý. Pokud jsou schovány hodně hluboko, může s jejich hledáním pomoci celá rodina. O tom vypráví příběh dětské psycholožky.
Paní si podrobně a monotónně stěžovala na třináctiletou dceru: «Doma s ničím nepomůže, úkoly nedělá, lže kvůli známkám, ve škole při vyučování se vznáší někde nad vodami, na babičku je drzá, s mladší sestrou se pere, od počítače ji člověk nedostane, zamkne se na tři hodiny v koupelně a mele s kamarádkami pánbu ví o čem… »
Dcera (s uhry na tváři, nápadným nalíčením a originálně učesanými kučerami) seděla vedle ní a poslouchala její litanii s navyklým výrazem znuděnosti ve tváři.
– Buďte tak hodná, uveďte teď prosím vás nějaké přednosti svojí dcery – požádala jsem ženu, protože stejně jako dívku i mě začínalo její drmolení poněkud nudit.
– Přednosti? No… není zlá, rychle se uzdravuje… není chamtivá, kamarádkám v jednom kuse něco dává a ony toho zneužívají, kolikrát už jsem jí říkala …
– Moment. Mluvíme teď o dceřiných přednostech.
– Aha. No, já si hnedka teď nijak nic nevybavuju…
– Nedostatky jste si vybavila hned. A změnit život k lepšímu, vytvořit něco nového, co za to stojí, se dá jenom když se opřeme o nějaký základ, nějaký zdroj, nějaké silné stránky v člověku. Vidím vaši dceru poprvé v životě. Vy s ní žijete třináct let. Jaké má přednosti?
Rozpačité mlčení.
– A ty sama bys dokázala něco doplnit? – obracím se k dívce. – Jaké jsou tvé silné stránky?
– Já žádný nemám–bručí podmračeně.
– Takže– říkám s povzdechem – budeme to muset zkusit jinak. Vezmeme něco úplně odlehlého našemu případu. Máme tady takového strejčka středního věku, plešatého, obyčejného, nijak zvlášť chytrého, ještě ke všemu od dětství trochu napadá na nohu. Ale i tenhle strejdánek má své přednosti: má rád kočky, malé děti (od nuly do jedenácti, puberťáky v oblibě nemá, těch už se trochu bojí) a ovládá umělecké hvízdání. Dokáže zapískat nejen každou píseň, ale i klasiku.
Děvče se uchechtlo, obrat v hovoru se mu zjevně zamlouval (zdá se, že konečně jí dají pokoj). Matka se dívala nechápavě.
– No – a my bychom měly nějak vylepšit život tohohle strejdy, trochu ho doplnit, přidat mu barvy, události. Navrhujte.
– K čemu to bude? – přeptala se máti.
– Ať si pořídí kočku – řekla dívka.
– Dobře. Pořídil si kočku– souhlasila jsem. – Mluví s ní, hladí ji, krmí. Ale stejně je tak nějak osamělý…
– Mohl by ji venčit na vodítku, já to viděla, to se dá … – dívka zjevně chtěla navrhnout něco dalšího, ale vtom zasáhla matka:
– Existujou přece všelijaké kluby, kočičí výstavy, ať tam chodí, setká se se stejnýma lidma.
– Výborně! – radovala jsem se. – Krásně jste rozšířili strýčínkův společenský okruh. Ale máme tu ještě ty děti a umělecké hvízdání…
– Ať adoptuje dítě, ne? – navrhla dcera.
– Tomu by ho tak dali! – odsekla matka. – A co by si s ním asi počal? To nejde! Musí jít do nějakého společenského domu nebo tak něco.
– To je ono! – vykřikla dcera. – A nabídne jim, že povede kroužek uměleckýho tohodlenc… pískání… pro děti!
– Skvělé! Takže kroužek uměleckého hvízdání. Určitě se najde deset kluků, kteří by rádi zvýšili své sociální postavení zvládnutím tohoto vzácného umění. No – a kdo většinou pracuje v takových zařízeních a navštěvuje kluby milovníků koček?
Dívka na mě hleděla tázavě, matka však samozřejmě chytila míč v letu:
– Ženský, často osamělý, často i s dítětem nebo dětma. Je to hodný člověk, když má rád děti a zvířata, je sám, takže po něm rychle skočej. A když má rád děti, tak mu bude vyhovovat i žena s dítětem, to dá rozum. Ten si dítě zamiluje. A třeba ještě budou mít svoje…
Obličeje matky i dcery působily teď stejně laskavě a sympaticky. Bylo evidentní, že se jim líbí, jak úspěšně se rozvíjí život nešarmantního pána středních let, kterého jsem si vymyslela.
–Řekněte mi, jestlipak jsme si za celou tu dobu, co se tu staráme o toho našeho chlapíka, jestlipak jsme si alespoň jednou připoměly nějaké jeho nedostatky, dosti podstatné, jak podotýkám? Že není moc chytrý, je plešatý a kulhá?
– Ani jednou– zorientovala se rychle dívka.
– No ano, mluvily jsme jenom o tom dobrém – souhlasila po krátkém zamyšlení matka. – Chcete tím snad říct, že si nemám všímat toho, že holka lže a fláká se?
– Ne, chci tím říct, že byste měla věnovat zásadní a zvýšenou pozornost rezervám své dcery, pořídit si jejich seznam a potom je co možná nejúplněji rozvíjet a nezapomenout přitom ani na jedinou. Přesně tak, jak jsme to teď dělaly s tím kulhavým, ale moc sympatickým strejdou.
Seznam, který mi přinesly příště, sestavovala celá rodina, včetně tety, mladší sestry a dvou bratranců. Vybraly jsme z něj pro začátek tři body:
1. Od nejútlejšího dětství ráda češe panenky a všechny, kdo se dají. Pravidelně, nehledě na tresty, něco zastřihává na své vlastní hlavě, na hlavách sestry nebo bratranců.
2. Až dodnes miluje hraní na zařizování domečku. Pečlivě a velmi hezky sestavuje interiéry pro panenky sestry i jejích kamarádek.
3. Ráda se učí něčemu konkrétnímu, co může hned uplatnit v praxi: udělat papírový květ, připravit dobrý salát nebo uvázat zvláštně mašli.
Výsledkem našeho výběru byl zápis do kurzů pro mladé kadeřníky a vizážisty. Už koncem roku dokázala sobě, sestře i kamarádkám vykouzlit opravdu pěkné a kreativní účesy, budící všeobecnou pozornost. S pomocí vedoucího kurzu uspořádala ve své škole soutěž o nejlepší účes. Začínala být známá. Postupně si mezi kamarádkami získala autoritu, protože jim pomáhala vytvářet vlastní styl. Vztahy s mladší sestrou se vylepšily kardinálně (sestřička samozřejmě tíhne k „proslavené“ starší sestře). Počítač využívá cíleně. Zvedlo se jí sebevědomí, což jí pomohlo zlepšit prospěch. Matka je na svou starší dceru hrdá a hlásá: „No a co, že není nějaká premiantka a v matice akorát prolejzá? Každý nemůže být matematik! Je spousta obyčejných a užitečných povolání. I takový kroužek uměleckého hvízdání může lidem udělat radost…“
E. Murašová
Umění něco si přát
Přestaň se odmítat