Jak to ty ženský dokážou…?

Chystám se do práce a ptám se manželky:
«Kde mám tu novou modrou košili?“

„No na místě.“
«Na místě – to je kde?»
«No v pokoji.“
«V ložnici, nebo v obýváku?“
«V ložnici.“

Jdu do ložnice, otevírám skříň. Košile tam není.

«Vždyť tu není!“
«Ale je.“
«Není.“
«Podívej se do skříně!“
«U skříně stojím. Není tu!“
«Zkus se podívat s otevřenýma očima!“
«Říkám ti, že tu není!“

Zaznějí ženiny kroky. To znějí kroky neodvratného osudu. Přichází do ložnice, přistoupí ke skříni, ANIŽ BY SE DO NÍ PODÍVALA sáhne – a vyndá moji košili. Následuje mlčenlivý pohled, výmluvnější než interview v ženském časopise. Odchází z ložnice.

Zůstávám sám se skříní.

Jak já tu skříň nesnáším!!!

A ledničku taky…!!!