Ne vždy volíme vhodné cíle, ne vždy se nám podaří jich dosáhnout. Ráda bych si položila otázku ohledně motivace k jejich dosažení. Proč si vlastně vůbec nějaké cíle klademe? Obvykle chceme dosáhnout nějaké změny v životě. Je tedy důležité pochopit, co chceme změnit a jak? Existují dvě strategie, dva opěrné body při stanovení cílů, když nás přepadne touha všechno změnit. Je jedno, jste-li žena nebo muž.
Varianta první – takzvaná “svoboda od“.
Tento termín obsahuje mnohé. Když přesně víme, co nechceme. Když nejsme spokojeni s tím, co máme, jak žijeme, co cítíme. Když nás všechno tohle tíží, ať už je to vztah, místo, kde žijeme, práce nebo něco jiného. Chceme se toho zbavit.
V takovém případě chceme od toho všeho utéci. Utéci od manžela, od rodičů, šéfa, poměrů, vlády, od sebe sama. Všeho nechat a jet do Káthmandú. Tam to bude jednodušší. Nechat manžela a normálně si najít partnera. Odejít z téhle nesnesitelné práce, úplně změnit oblast své činnosti, jedno jak a za co. Je jedno, kam se vydáme, hlavně nezůstat tady.
To je cesta nikam. Slepá ulička. Protože od sebe člověk neuteče, i kdyby chtěl sebevíc. Vždycky se vrátí do stejného bodu. Bodu, v němž kolem sebe opět vytváří stejné okolnosti a stejný typ vztahů.
Mnozí emigranti se nijak nedokážou sžít s novým prostředím, protože vytoužený zázrak zkrátka nenastane. Mnohé rozvedené ženy si nacházejí přesně stejný typ muže, nebo nenajdou nikoho. Řada lidí opustí zaměstnání, ze kterého je jim fyzicky nevolno, aby si našli jinou, zhruba podobnou hrůzu. Někdy i horší.
Proč? Protože nemají správnou motivaci. Protože útěk od čehokoli představuje slepou uličku. A také proto, že člověk, který neví, kam jde, se stejně nedostane tam, kam má. Jestliže si tedy vytýčíme jako cíl odněkud utéci, zbavit se něčeho, nemáme naprosto žádnou představu kam se chceme dostat.
Varianta druhá – „svoboda pro, svoboda aby“.
Řekněme, že chci v životě něco změnit. Nevyhovují mi vztahy, podmínky bydlení, práce nebo podnebí. Jsem odhodlána to změnit. Jsem však naladěna jinak. Neutíkám odněkud. Není mi jedno, kam jít. Jsem si vědoma, že něco měním, že něco získám a něco za to zaplatím.
Mohu se přestěhovat někam, kde pro mě bude snazší plnit své povinnosti (například vychovávat děti, psát knihy, věnovat se sportu…), ale uvědomuji si, že i tam budu mít těžkosti, problémy, protože s sebou vezu sebe. Takže měním dekorace, přijímám hru, začínám zevnitř měnit sebe sama.
Nebo žena odchází od partnera zatíženého alkoholismem, aby žila nějakou dobu sama. A zároveň na sobě pracuje, mění se, aby mohla být šťastná, ať už s ním anebo bez něho. Má pro něj ještě v srdci místo, i pro vztah k němu, avšak jiný vztah, než dosud.
Někdy taková cesta znamená, že zvnějšku není třeba měnit nic. Jenom být více vděčný, přijímat to, co přichází a měnit vlastní srdce. Svět kolem se pak začne měnit také. Vlastně není třeba vůbec nikam utíkat, ničeho se zbavovat, kromě vlastních hloupých předsudků a zvyků.
Tato druhá cesta, cesta změn, cesta k získání „svobody pro“ nebo „svobody aby“ je těžší. Také na takovou motivaci změn narazíme vzácněji. Protože většina lidí nechce štěstí. Chtějí pohodlí a aby je nic nebolelo. Jakýmkoli zdrojům bolesti se zdaleka vyhýbají. To je jejich cíl. Život bez bolesti. Avšak tato druhá cesta ke změně bolavá bývá.
Nikdy se na mě nikdo z klientů neobrátí s dotazem, jak najít v životě štěstí. Jak k němu dojít? Lidé se ptají na jedno a to samé: jak se zbavit všech těch lumpáren okolo, jak to zařídit, aby život nebyl tak nesnesitelně těžký? Co udělat, aby všechna ta bolest přešla?
Štěstí přijde příliš draho, dosáhnout ho není snadné a musí se pěstovat. Proto o ně málokdo skutečně usiluje. Většina se spokojí s pohodlím.
Málokdo skutečně žádá hluboký vztah s partnerem. Většina chce, aby se s ním cítili dobře. Pohodlně. V pohodě.
Málokdo touží po štěstí z tvorby, ze seberealizace. Lidé spíš hledají více či méně příjemnou práci s dobrým platem, aby se nemuseli moc honit a nervovat.
Všechny naše představy o štěstí jsou založeny na vyhýbání se něčemu, zbavení se čehosi. Štěstí je pro nás nějaké místo bez napětí, bez nepohodlí, bez bolesti. Všechny naše představy o svobodě jsou spojeny se „zbavením se“. Jsme jako vzpurní puberťáci, kteří se také věčně chtějí zbavit něčeho, co jim kalí pohodu. Málokdo však jde dál, za skutečným štěstím, za získáním něčeho.
Nejsou špatné cíle nebo nesprávné sny. Domek na venkově může být jak pokusem o útěk před problémy, tak projevem touhy po životě v harmonii s přírodou a ochoty pro tuto harmonii něco dělat. Cestování může představovat snahu sám před sebou se ukrýt, schovat se před bolestí, ale může také být výrazem přání rozšířit si obzory, získat novou inspiraci. Založení rodiny může být bláhovým pokusem uniknout rodičovské autoritě nebo těžkostem praktického života (vdám se a nebudu muset chodit do práce), pokusem zbavit se nelásky k sobě. Možná však jde o uvědomělý krok k sebepoznání, k vlastnímu rozvoji, vlastní zodpovědnosti, kde to snad bude i bolavé, zato však se v něm skrývá možnost lásky, štěstí a citového naplnění.
Otázkou je jen směr vašeho vektoru. Otázkou je, na co se zaměříte. Na bolest a problémy? Nebo na harmonii a štěstí? Výsledky se budou diametrálně lišit. Výběr je na vás.
Olga Valyaeva
Netrapte se kvůli ztrátě nebo nedostatku peněz
9 vět, které vám pomohou ve zlých časech